Nepustím... [Pozastaveno]

& 7

 Vyběhl z pokoje. Byl jsem mu v patách. Jen mi jaksi nedošlo, že jsem někde, kde jsem v životě nebyl. Takže jakmile zahnul za nedaleký roh, ztratil jsem ho. Kruci!

Rozhlížel jsem se po nějakém východu, či okně, abych alespoň zhruba věděl, kde se tenhle obrovský dům nachází. Přede mnou se ale rozprostírala dlouhá chodba béžové barvy a co hůř? Ztratil jsem i dveře do „mého" pokoje. Kruci po druhé!

To jsem tedy dopadl... Říkal jsem si. Zkoušel jsem najít cestu zpět, nebo ty dva najít, ale ten dům byl hotové bludiště. Všechny chodby vypadaly stejně. Béžové a rámované dřevěnými dveřmi. Aspoň cedulky by si na ně mohl dát. Jak se tu vůbec vyzná?!

„Pst! Yui!" Ozvalo se šeptem odněkud za mnou. Trhl jsem sebou. Otočil jsem se po směru hlasu. Byl tak tichoučký, že jsem nedokázal poznat, jestli byl holčičí, či klučičí.

Z poza rohu na konci chodby vykoukla něčí hlava. Měla dlouhé blonďaté vlasy, ale obličej jsem nebyl z takové dálky spatřit. Začal jsem zaostřovat a přišel trochu blíž.

„Izumi!" Vykřikl jsem.