Nepustím... [Pozastaveno]

&5

Vykřikl jsem. Začal jsem mžourat na člověka svírající mé vlasy. Delší tmavé vlasy s červenými melíry. Ten účes bych poznal kdekoliv. „Kotaroo!" Byl jsem tak šťastný že ho vidím. On na mě však upíral znechucený výraz.

„Pěkná děvka se z tebe stala, to musím uznat." Pronesl znechuceně, než mi plivl do obličeje.

„Kotaroo....Co to děláš?" Nechápal jsem. Proč se takhle chová? Vždy jsme si byli tak blízcí. Setřel jsem si jeho slinu z obličeje.

„Musím uznat, že jsem nepředpokládal, že si tě Tsuki ochočí tak rychle..."

„O čem to sakra mluvíš?! Proč se najednou chováš tak divně. Brá-"Nestihl jsem doříct větu, protože mi na tváři přistála facka. Vykřikl jsem. Opět.

„Už nikdy mě nenazývej svým bratrem." Slovo bratr doslova vyprskl. Podíval jsem jsem se na něj se zděšením v očích. Co se to s ním sakra stalo?!

„Odstup od něj, Kotaroo." Ozvalo se od dveří. Stál tam Tsuki. Zachvátila mě obrovská úleva. Pohledem jsem kmital z Kotary na Tsukiho. Nevím proč, ale příčí se mi Kotaru nazývat bratrem. Něco s ním není v pořádku a jestli mu pomůže to, že mu nebudu říkat „bratře", tak to vydržím. Pro Něj.

Kotaroo mě chytl za vlasy ještě pevněji. Sykl jsem bolestí.

„Od koho? Od týhle děvky? "Tsuki přikývl. No dovol?! Začal se zlomyslně smát. Zachvátil mě strach. Ne strach, že mi ublíží, ale strach o Tsukiho. Kotaroo byl silný. Nevyzpytatelný. Nikdy jste pořádně nevěděli, co udělá. Jako teď.

Ve chvíli kdy jsem se podíval na Tsukiho. V ten jediný moment, kdy se naše oči setkali. Tohohle krátkého okamžiku, kdy jsme mu nevěnovali pozornost on využil. O pár vteřin později jsem měl nůž pod krkem.