Roommates (Harry Styles)-czech

2

AMY

Harry a já sedíme na pohovce naproti sobě. Televize je zapnutá, ale ani jeden z nás jí nevěnuje žádnou pozornost, protože jsme příliš zaneprázdněni s vymýšlením Pravidel. Celý den mě Harry otravoval, je teprve první den a už spolu nemůžeme vydržet v jedný místnosti. On si ovšem otravování mě ohromě užíval, ale já, já jsem jen chtěla dostat se od něj co nejdál. 

"Tak dobře, zatím mám pět pravidel," řekla jsem, zatímco jsem si prsty projela vlasy.

"ugh, nesnáším to číslo," zasténal.

"to mě doopravdy zajímá, řekni mi o tom více," řekla jsem sarkasticky

"Seš strašně zlá," protočil oči.     Zatraceně, celej den se chová jako malý dítě.

"Připadám si jako kdybych bydlela s dítětem," řekla jsem a sledovala Harryho, jak bere šálek čaje ze stolku a začíná ho nahlas srkat. "Pravidlo číslo jedna, klepej na dveře, předítm než vstoupíš-"

"Ooh, protože by ses mohla zrovna převlíkat?" mrkl na mě "budu o tom ještě přemýšlet."

"Zmlkni. Protože oba dva budem dodržovat tyhle blbý pravidla, jasný? řekla jsem naštvaně, on přikývl a opět protočil oči. "Pravidlo číslo dvě, nedělej nepořádek, nebo to budeš ty kdo to pak uklidí."

"hmm," 

Nesnáším to když je byt v nepořádku a taky jsem to řekla, protože vím, že Harry bude dělat pořádný nepořádek a rozhodně to nebude chtít uklízet. 

"Pravidlo číslo tři, nešahej na moje věci a rozhodně nechoď do mýho pokoje když tu nebudu," 

"Nikdo ti ještě neřekl, že jsem tříletý dítě? Nedošáhnu na tvojě věci." prohlásil a já jsem nechápavě nadzvedla obočí.    Podíval se dolů na svoje ruce a povzdechl si. Poprvé za tenhle den jsem se zasmála, Harry se usmál až mi ukázal jeho dolíčky ve tváři. 

"Pravidlo číslo čtyři, když ztratíš svoje klíče, tak to není můj problém, a nezajímá mě to-"

"hey to není fér!" Harry se podíval a vykřikl s úsměvem.

"Řekla jsem, že mě to nezajímá," ušklíbla jsem se na něj 

"Jsi zlá."

"Hlavně si to pamatuj, nechci. ti. otvírat. dveře," dala jsem důraz na každý slovo.

"Tak, je tu ještě něco co bych měl vědět??" řekl sarkasticky a já přikývla.

"Nejdůležitější, pravidlo číslo pět, žádný chození po bytě v boxerkách-" 

"Oh, takže ty chceš, abych tu chodil nahe-"

"nebo nahej!" přerušila jsem ho a on se zamračil "Nenechala si mě dokončit větu."  Vstala jsem a odcházela pryč, tentokrát jsem to byla já kdo vyhrál.

"Není s tebou žádná legrace, Amy," nezastavila jsem se a pokračovala jsem k pokoji. "Ale je to divný, chci říct, tohle ráno to vypadalo, jakoby sis užívala si mě prohlížet." prohlásil se samolibím ušklebekm. Prudce jsem se zastavila a otočila jsem se.

"Co prosím?" 

"Slyšela jsi mě, Amy" Udělala jsem pár kroků směrem k němu a otevřela pusu připravená že něco řeknu, ale nic ze mě nevyšlo. On se zvedl a šel ke mě. Byl už mezi náma sotva metr.

"Proč mě tak moc nenávidíš?"

"Oba dva víme co si udělal, Harry," řekla jsem a šla zpět do mého pokoje. Ve dveřích jsem se ještě zastavila a otočila, on tam stál a vypadal straně nevinně, to prostě není on. "Oh a prosím tě, vypni televizi," usmála jsem se na Harryho a zavřela dveře. 

Nechala jsem Harryho v obýváku samotnýho, naprosto oněmnělýho typuju. Doufám, že se aspoň cití provinile.