The Story of One Bad Girl |CZ|

•1• Jako vážně?!

Takže ahoj, s psaním příběhů teprve začínám a předem se omlouvám za chyby, který nejspíš někde udělám, tento příběh už mám v hlavě dlouho a tak mě napadlo to zkusit tady na Wattpadu :-).... takže snad se vám bude tahle kniha líbit.

Už z dálky jsem slyšela z našeho domu mámin křik a tátu, který se jí snaží uklidnit. Ale podle talířů tříštících se o podlahu se mu nejspíš moc nedařilo.

Při odemykání dveří jsem zaslechla tátu jak říká už jen o trochu klidnější mamce: „Budou tu jen na pár týdnů, možná měsíců'' pousmál se nevinně. Máma na to: „Několik týdnů možná jo, ale měsíců mi přijde už moc..'' „O čem to tady mluvíte??'' připletla jsem se do jejich ''rozhovoru''

Táta začal: „Víš zlato... no ehm... můj kamarád ze střední sem jede na nějakou dobu za prací, ale jede sem s jeho ženou a synem.. Myslím že je o rok starší než ty, Mel'' mrkl na mě a já se zeptala: „Jak dlouho tady budou?'' „Myslím, že pár týdnů budou u bydlet u nás - dům máme celkem velký, a oni se postupně budou dívat po domech k pronajmutí'' dokončil svoji řeč o lidech, který vůbec neznám a stejně jako máma je v tomhle domě nechci, ale obě jsme věděly, že táta je už rozhodnutý, takže to musíme nějak přetrpět.. Jak já se netěším. „Jo a ještě.. dojedou pozítří odpoledne, takže ty'' ukázal táta na mě „neopustíš v sobotu tenhle dům a budeš tu hezky s námi, aby jsme je přivítali všichni společně jako rodina'' jakoby mi viděl do hlavy... s mámou jsme jen přikývli a ona zůstala ještě v obýváku s tátou. Zato já jsem si potřebovala vyčistit hlavu a trochu se projít.

Ze dveří jsem vyběhla jako střela a naši to nejspíš čekali, takže na mě nic nevolali.

Z ničeho nic jsem začala přemýšlet, jaký ten kluk asi bude.. Myslím, že jako všude, že i sem se přestěhuje nějakej ten nagelovanej frajer se zálibou ve fotbale nebo hokeji.. no a takhle nějak si představuji svého několikatýdenního ''spolubydlícího''. Už teď mu mám chuť jednu vrazit a to jsem ho ještě neviděla.

Toho přemýšlení jsem měla už dost, tak jsem si zapla písničky na mobilu, kterej si beru všude sebou - u mě normální, asi jak u každýho.. každý bez mobilu v ruce není prostě IN, jak říkala naše ''královna školy'', jak já tu Paris nenávidím! Každýho si hned omotá kolem prstu, a skoro všichni skáčou, jak ona píská. Teď jsem se rozesmála na plný kolo a to jen kvůli tomu, že jsem si představila Paris a toho novýho jako ''nejkrásnější'' pár z naší školy... Ten kluk bude arogantní jak prase, noo aspoň si to myslím. „A já mám skoro vždycky pravdu'' řekla jsem si v duchu.

Takže první kapitola je venku, budu ráda za vaše názory v komentářích ;-)