Human or Animal

1.Kapitola

"Park Chanyeol k řediteli"

Ozvalo se mi z krabičky na stole a já začal přemýšlet, co po mě ten zatracený Suho zase chce. Sice jsem jeho osobní sekretář, ale už takhle mám díky jeho lenosti práce nad hlavu a jestli tam teď dojdu a dostanu další práci, tak za sebe už vážně neručím.

Vylezu ze své kanceláře a vejdu hned do prvních dveří vedle těch mých. Ano. Má kancelář hned vedle mě, ale to by bylo moc práce přijít.

Vejdu tedy dovnitř s prásknutím dveří a řekl bych, že i s pěkně naštvaným výrazem. Suho se mě celkem lekl a mám pocit, že se možná i trochu přikrčil, protože kdyby to šlo tak ze mě teď srší blesky. ,,Radím ti. Teď si hodně rozmysli, co mi řekneš, protože to, že jsi můj kamarád a šéf mě v tuhle chvíli fakt nezajímá'' zavrčel jsem na něj a čekal, co z něho vypadne. Musel jsem se ušklíbnout nad jeho hlasitým polknutím a přeci jen, když se na vás naštve skoro dvoumetrová hora tak to taky není nic příjemného. ,,No... Chápu, jsi asi naštvaný, že po tobě stále něco chci, ale tentokrát ti chci dát týden volno." řekl a já se začal smát. ,,Tak ten byl dobrej. Příště něco reálného jo." odvětil jsem a pomalu se vydal z jeho kanceláře.

,,Já to myslím vážně." ozval se opět a já se na něj s nevěřícím výrazem pomalu otočil. ,,Takže mi chceš říct, že  TY to tady beze mě zvládneš?" ,,No..to neříkám, ale budu muset, protože když se kouknu jak vypadáš, tak volno vážně potřebuješ."

Hlavou se mi začal hýřit nespočet myšlenek. Já budu mít volno...já budu mít volno! O můj svatý Satansoo ANO! Aniž bych si to uvědomil, tak jsem začal skákat radostí na místě. ,,Jsem rád, že z toho máš radost, ale nemusíš mi to tu zbourat." ozval se Suho za mnou a já leknutím skončil na zemi a hodně rychle si uvědomil realitu. Zvedl jsem se, uklonil se Suhovi a rychle se vydal pro své věci.

Zmizet se mi povedlo v rekordním čase a já si to už pelášil pěkně domů s vidinou postele. Ovšem předtím mě čekala doma ještě lednice a tu jsem přece nemohl oželet.

Konečně jsem dorazil a hned se vrhl na svojí největší lásku. Popravdě bych řekl, že v životě nebyla ta lednička tak prázdná jak po tomto mém nájezdu. Na lince mi zbyl ještě džus, se kterým jsem vyrazil na zahradu kde už ani nevím jak to vypadá. Na to jak dlouho jsem na ní nebyl, tak byla celkem v dobrém stavu, ovšem najednou jsem si všiml, že kousek odtud je nějaký les o kterém ani nevím. 'To máš z té práce, akorát prd víš!' okřiklo mě moje svědomí a já s ním musel pro tentokrát souhlasit. 'Tak se tam jdi aspoň podívat!' ozvalo se znovu a já se  teda otočil a šel se aspoň převléct.

Baekův pohled

Nevím jak dlouho už jsem tady. Ležím v nějaké tmavé kopce, ocásek mám omotán kolem svého promrzlého těla a uši co nejvíce sklopené. Bolí mě z poslouchání bolestných nářků ostatních hybridů. Už je to týden co se mě nedotkli a já se bojím, že přijdou s něčím mnohem horším než byl minulý pokus. 

Flashback  

Byl krásný slunný den, tak jako obvykle bývá na poušti. Hrál jsem si s dalšími hybridy mé rasy. Chodívali jsme raději dál od naší malé vesničky, i když byla skrytá. Proč? Jednoduchá odpověď. Lovci! Loví nás pro firmy, které na nás provádějí experimenty. Každého koho kdy dostali jsme už nikdy neviděli.  

Dováděli jsme v písku, když v tom se ozval ohlušující zvuk motorů.  Útěk. První věc, kterou udělal každý z nás. Jo...každý z nás...každý kdo toho byl schopný. 

Třes a mraz po celém těle. To byly první reakce na ten zvuk. Strach následovaný panikou a následné zaseknutí celého mého organismu. Chtěl jsem utéct, ale mé tělo mi to nedovolovalo. Když jsem se konečně pohl, už bylo pozdě. Byl jsem lapen do sítě a následně hozen do útrob toho železného monstra ve kterém přijeli. ,,Ten je jediný! Ostatní zdrhli!'' zařval jeden z nich a mé oči začaly opouštět slzy štěstí, že jsem díkybohu jediný koho chytili. 

Auto se rozpohybovalo a já následně ucítil ostré bodnutí v oblasti krční tepny kam mi injekční stříkačkou vpravili látku pro mne neznáme barvy i účinku. Ten jsem ovšem hnedka zjistil, okamžitá paralýza a chuť usnout se dostavila zhruba pět vteřin po vpichu. Usnout mi trvalo jen chvíli a já byl za to možná i rád. Doufal jsem, že se už neprobudím, bál jsem se toho co mě tam čeká. 

Back to reality

Tehdy jsem opravdu nevěděl co mě čeká. Různé pokusy byly na denním pořádku, k tomu nespočet odběrů krve a různých vzorku DNA. Když jsem udělal cokoliv špatně, či něco co se jim nelíbilo byl jsem zbit. Jakoby mi nestačili různé řezné nebo střelné rány, když jsem se nestihl vyhnout v testech mrštnosti. Ovšem už týden se mne nedotkli a já se začínám obávat, co bude následovat. Ze skřeků ostatních hybridů jsem už na tolik unaven, že usínám a doufám v tichou a bezbolestnou smrt.