Připravte se naši společníci lidské i mimozemské rasy a připoutejte se, protože tenhle příběh vámi otřese v dosud nepoznané míře, jelikož žádný jiný vámi ještě takhle neotřásl.
Vydejme se ruku v ruce s krvelačnou bestií na cestu za dobrodružstvím.
...
Prdela se k mluvící lamě otočila zády a vydala se pryč od domova.
„Mně neutečeš holčičko, Celou cestu na tebe budu házet očičko.“
Prdela si ufrkla. Kdosimyslížeje, lamasmradlavá. Přehodila si ranec přes rameno a rozešla se k lesům. Několik minut šla sama pouze s myšlenkami, které jí dělaly společníky. Přemýšlela o čarodějnici, o domově, o svých neexistujících rodičích, o tom jak by byla ráda kdyby jí někdo naplácal...
S těmito rozrušujícími myšlenkami v hlavě si ani nevšimla, že ji něco stojí v cestě. Vešla do stěny huňaté srsti a vyjekla jako vystrašený orangutan.
„Nech těch dětských hrátek, Půjdu s tebou, mám salám, dám ti plátek.“
„Nechci tě tu, zvládnu to sama, beztak jsi jenom pitomá lama. Kšá! Hehe, to se rýmuje.“
Lama ignorovala fakt, že se Prdele konečně podařilo něco zrýmovat a zčervenala zlostí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Co si to dovoluješ, takhle mne urážet Když s tím nepřestaneš, budou třeba bandáže. Upeču si z tebe koláče, A dám si tě ke sváče.“
Prdela se rozhodla, že na tohle nemá a rozběhla se dál. Lama byla moc zaobraná vymýšlením rýmu na spojeníkulturníbarbar, a tak si toho nejprve nevšimla.
Zrychlení průběhu části příběhu:
10:00-10:20 Chůze 10:20-10:21 Zběsilý úprk před lamou 10:21-13:40 Vydýchávání na zemi 13:40-14:00 Chůze 14:00 Zapařená hlava-> sundání turbanu 14:01 Pád do rokliny 14:01-17:20 Snaha o vybelhání se z rokliny (Lama ji mezitím dohnala a v hysterickém záchvatu smíchu padá za ní) 17:21 Konečně nahoře
Zpětvreálnémčase:
Prdela si pro jistotu nasadila turban. Už se začínalo stmívat a Prdela byla stále daleko od cíle. Rozběhla se, aby lamě utekla, dokud je ještě dole. Uběhla třicet pět metrů a zastavila se
„Řekni mi mladá Prdelo, vzala sis baterku na čelo?“ zeptala se lama.
„Na co baterku? Půjdu za svitu měsíce a hvězd.“ odvětila uraženě Prdela.
„A když měsíc zakryje mrak, řekni mi, co budeš dělat pak?“
„Půjdu po tmě. A vůbec, co se staráš?“ prskla Prdela.
„Ve tmě tě ale může srazit srnka, nebo jelen, nebo taky mikrovlnka.“ odporovala lama, přičemž věta moc nedávala smysl, ale hlavní bylo, že se to rýmuje.
„A třeba pračka mě nesrazí?“ ptala se ironicky Prdela.
„Děvče, se slovem pračka, rýmuje se jedině sračka. A taková slova tě učit nehodlám, nějakého sloníka si teď osedlám.“ pravila lama a kamsi odešla.
Prdela tedy pokračovala v cestě sama. Už si říkala, že lamu setřásla, když tu najednou, kde se vzala tu se vzala ona smradlavá příšera. Na to už si děvče zvyklo. Co ale opravdu nečekala bylo to, že lama přijede na plyšovém slonovi. Respektive si ho držela pod břichem a běžela.
„Ty jsi úplně vyjebaná.“ konstatovala dívka.
„Tak znovu, nejsem lama, ale lamák, cožpak nevidíš, jaký jsem štramák? A ten slon se jmenuje Evžen, stejně jako já je velký lovec žen.“ řekl lamák uraženě.
Prdela se už opravdu naštvala a nacpala Evžena lamákovi do tlamy.
„Hewhohmmhewhhehhmh, mhhmhemhmhhehmhwwehmw!“ hučel lamák naštvaně, a Prdela mohla být ráda, že mu nebylo rozumět, protože na tak pikantní výrazy ještě nebyla patřične vyspělá.
Lamák štramák vyplivl Evžu děvčeti do obličeje a pravil: „Už vidím světla z vesnice, snad tam budou i cudné lamí samice. Už bych si měl najít nějakou družku, vezmu si jí a udělám z ní moji služku. Služtička to bude prsatá, držte se od mé ženy dál, prasata! Budeme mít spolu dvě tři děti, které pak hodíme do koše na smetí. Už se na svoji ženu moc těším, co říkáš, jak mi to dneska sluší? Osobně si myslím, že moje vlasy, které jsou zlatavé jak žitné klasy, mohl bych maličko zastřihnout, ať užijem si noc záživnou. V noci budeme dělat spoustu věcí, ...“ Lamák pokračoval, ale v tuhle chvíli ho Prdela raději přestala poslouchat, protože netoužila vědět, co dělá její otravný společník po nocích s děvčaty. Už by mu měla říkat jménem. Ale nechtěla se ho na něj ptát, protože to by s ním musela mluvit víc než je nutné, a tak mu jméno radší vymyslela. Horácio. To se k němu hodí.
„Ona bude křičet v návalu potěšení, je to taková moje žena v pokušení.“ ukončil Horácio.
Prdela dala Horáciovi loktem do boku, aby se probral ze svého snění, protože už dobrých dvanáct minut stáli na okraji vesnice.
„Už jsme tu ty nanicovaté zvíře.“ prskla a ukazovala na ceduli s nápisem Prkvančice.
