Neblbni Jimmy ✔

Prolog

"Za kým že chcete jít?" Zeptal se mě znovu doktor v bílém plášti. Dlouho nespal, to ukazují tmavé kruhy pod jeho očima a nepečuje o sebe, jeho mírné strniště už začíná přerůstat. A nebylo to takové to třídenní sexy strniště. Nejspíš mu jeho manželka zahýbala, rpzvedl se s ní, podle opáleného proužku od prstenu na jeho levé ruce na prsteníčku. A kvůli psychické slabosti se dlouho neudrží v žádné práci a nakonec ukončil svoje hledání dobrého pracovního místa tady. Je docela mladý, pochybuju, že by sem šel jen tak, protože chtěl. Je tu, protože je to jeho poslední šance. Konečně mají moje dedukce volný průchod, když poblíž není Sherlock.

"Jamese Moriartyho." Usmála jsem se na něj a ignorovala jeho překvapený, až trochu zděšený pohled. Nejspíš ho moc lidí nenavští, teda vlastně asi nikdo krom mě.

"Můžu se zeptat proč chcete jít zrovna za ním?" Zeptá se a trochu se zamračí. Já se na něj podívám s ledovým klidem, ale u toho ho probodávám pohledem. Stále se usmívám. Proč mě prostě nepustí dál?

"A můžu se zeptat s kým vás podváděla vaše žena?" Usměji se na něj, ale na odpověď nečekám.

"Nemůžu, protože mi do toho nic není. Stejně jako vám není nic do toho proč za ním chci jít." Řeknu a bez dalšího zdržování se vydám směrem k jeho pokoji. O kterém už dávno vím, kde je. Za zády už jen slyším otázku, jak o tom vím, která ovšem zmizí mezi mými myšlenkami, stejně jako všechny ostatní nepotřebné informace.

....

Pomalu jdu dlouhou chodbou a v ruce točím mohutným klíčem. Ten rádoby drsný chlápek u vchodu, co si hrál na strašně důležitého, si přes své ego ani nevšiml, že jsem mu ho vzala. Nechám si ho. Obvykle mají od takovýchto pokojů, jako je ten, kde je on vždy minimálně dva klíče, ale tady od toho mají tři, pak další má vedoucí a správce této budovy. Nevšimnou si toho a pokud ano, tak tomu nebudou věnovat moc pozornosti. Jsou nespolehlivý. A to říkali nejlépe střežené místo.

Když zahlédnu ty dveře úplně vzadu vlevo, zpomalím ještě víc. Moje kroky se rozléhaly po chladné chodbě. Přerušené občas křikem bláznů, z jiné části budovy. V této je zavřený jen on. Ostatní pokoje jsou prázdné. Nejdu tak pomalu, protože bych se bála. A kdybych chtěla být nenápadná, tak si nevezmu tak mohutné boty, jako jsou martenes. Nebála jsem se. A on mě musel slyšet, otázka je jestli to vnímal, nebo jestli mým krokům přikládal nějakou důležitost. Šla jsem tak pomalu, protože jsem prostě chtěla.

Došla jsem, až ke dveřím a pomalu přistoupila k malému okénku v nich. Krčil se tam na zemi. Ale né strachy. Odkašlání, které se mi vydralo z úst ho nejspíš zaskočilo. Pomalu otočil hlavu. Byl překvapený. Opravdu překvapený. Ještě víc když jsem na něj zamávala klíčem v mé ruce. Očima jsem si změřila řetěz, který ho držel u zdi a pak odemkla a otevřela dveře těžké dveře.

"Zrádkyně přišla." Zašeptal s posměchem. Nevěděl jak moc mě to bolelo. Jak moc bolelo, když mě takhle nazval, i když si za to můžu sama. Ale nesměl to vědět. A nikdy se to také nedozví. Teda snad....

"Už od začátku bylo jasné, že se to stane, že je zavolám." Řekla jsem a sedla jsem si na druhou stranu místnosti než byl on. Jak řekl, prakticky jsem ho zradila a nevím co udělá. Prostě si musím dávat pozor. Kdyby mě chtěl zabít, tak není nikdo kdo by mi přišel na pomoc, protože nikdo neví, že jsem se dostala až sem.

"Obarvila sis vlasy." Konstatoval a posunul se o kousek ke mě, kde si normálně sedl.

"Ty červené vlasy ti slušely víc. Ne víš co by vypadalo dobře? Kdyby si měla černo červené vlasy! Uuuuuu...." Říkal to s takovým zájmem. A já tam jen seděla. Nevěděla jsem co říct. Nebo jsem snad měla vyplivnout, něco ve smyslu 'Tak ty ses začal místo zločinů zajímat a módu a vzhled ostatních?'.

Jeho obličej byl zubožený a já se na něj nedokázala přestat dívat. I přes to byl krásný. Jako vždy. Vždy to byl ten dokonalý Jim. Všichni ho milovali. Já taky, no, on mě očividně ne. To je jedno. Stejně si to nepamatuje.

"Musí to být vopruz. Mít pořád ruce ve stejné poloze. " Podívala jsem se na svěrací kazajku, kterou měl na sobě. Najednou mě něco napadlo. Začala jsem se smát. Tak nahlas smát.

"Nechodí tě sem někdo místo mučení vzrušovat? Že bys pak začal mlátit hlavou o zeď, protože si nemůžeš ulevit. Taky by to skvěle vysvětlovalo to jak jsi zničený. " Smála jsem se a i on se usmál.

"Ne nechodí. Beztak jsou tu všichni hnusný. Nad nimi by se zvedl ocas leda tak Sherl...." Začal ale zastavil se když viděl můj náhlý vážný výraz.

"Ale noták! Přece ho nemáš skutečně ráda?!" Řekl káravým hlasem a naklonil se směrem ke mě.

"Ráda se zasměju vtipu. Tohle vtipné nebylo." Zvedla jsem se, otočila a odešla. Nechala jsem ho tam, za zamčenými dveřmi. Stejně jako tehdy.

Trailer jsem si dělala sama, tak to prosím berte s rezervou.

Pište názory a co si myslíte, že se stane v tomto příběhu.

Děkuji za pozornost.

C