Neblbni Jimmy ✔

5.

"Takže to fakt máš?" Zeptala jsem se Adri, jako nějaký dealer, ale měla jsem k tomu důvod, musela jsem se prostě ujistit.

"Jasně, sehnat zrovna tohle, bylo jednoduchý. Ne vážně, noty a pár kabelů." Zasmála se a trkla do mě ramenem. Jo není tak těžký to sehnat, ale je to důležitý. Bez toho to nikdy neuděláme. Usmála jsem se.

"Dobře, hele už budu muset jít. Chtěla jsem tady být díl, ale povinnosti volají." Jo mám s někým totiž schůzku. Sama pro sebe jsem se ušklíbla. Nevím jestli se mám být smutná nebo šťastná.

"Hele John u mě nedávno byl a ptal se mě na něco...." Zarazila mě těsně před mým odchodem z jejího bytu. Povzdechla jsem si.

"Já vím." Smutně jsem se na ní usmála. Pak jsem se opravdu otočila a opustila bezpečí jejího bytu.

Do tváře se mi opřel noční chladný vítr. Víc jsem se zabalila do mikyny.  Z ulic Londýna se téměř vytratil život, jen pár lidí se toulalo po jeho ulicích. Vyrazila jsem kupředu, směrem k nejbližší boční uličce, kde jsem zmizela ve stínu.

....

Poupravil jsem si lem dlouhého kabátu a strčil klíč, který jsem vzal Kate z bundy, zapomněla si jí doma, do zámku mohutných kovových dveří. S podivným zvukem se otevřeli a já ho uviděl. Bílá svěrací kazajka, byla na místech zašpiněná buď od prachu a bordelu na zemi, nebo rudé krve. Jeho tvář byla nateklá a zdobilo jí několik šrámů a modřin. S rukama v kapsách jsem si stoupnul těsně před něj.

"Zdravím Jamesi." Můj hlas zněl pevněji a tvrději než jsem čekal. Jeho doteď zavřené ocie, se pomalu otevřeli.

"No ne! Není to sám Sherlock Holmes?" Uchechtl se. Ale úsměv mu hned zanikl v bolestné grimase.

"No co ti mám říct. I zázraky se dějí." Pokrčil jsem rameny.

"Blbost. Ty nevěříš na zázraky." Vyvrátil mi to, což se dalo čekat. Já mu na to ovšem neodpověděl, proč taky, když je to pravda. Mám mu snad říct, gratuluji, toto byla správná odpověď?

"Narovinu. Proč nepřišla? Nebyla tu už moc dlouho." Rozkašlal se a škubl sebou. Vypadal vážně otřesně.

"Nevím proč nepřišla. Nikdo jí to nezakázala. Teda alespoň já ne. A i kdyby ano, tak by mě neposlechla." Po jeho tváři se rozlil posměšný úšklebek. Náhle zvážněl.

"Víš Sherlocku, mám na tebe....prosbu." Povytáhl jsem obočí.

"No to se podívejme. Na zázraky nevěřím, jak už si sám řekl, ale asi začnu." Usmál jsem se na něj, zatímco on protočil očima. Začínám si všímat podrobností meti ním a Kate. Sice jsou nevlastní sourozenci, ale několik let společného života se na nich podepsalo.

Znovu si odkašlal. Pak se ze sedu vyhoupnul do dřepu a postavil se. I přes to že stál na nohou byl o hodně nižší než já a nyní za to nemohla jen jeho přirozená výška. Viditelně se krčil. Jeho oči mě ostražitě sledovali, jakoby každou chvíli čekal, že ho uhodím.

"Tohle je důležité." Řekl vážně. Pár kroků překonalo vzdálenost mezi námi. Pozvedl jsem podezřívavě bradu vzhůru.

"Možná ti pomůžu. Podle toho co to bude." Jeho oči zajiskřily.

"Musíš někoho najít, Sherlocku."

Omlouvám se za chyby. Nemám nervy to teď opravovat.

C