Neblbni Jimmy ✔

2.

"Zase utíkáš, od Sherlocka?" Podívala jsem se přes pohodlná křesla do pravé dolní části sálu. Zářící úsměv a světlé oči svítili v šeru prázdného kina a vlasy mu trčely do všech stran. Jako obvykle se jejich barva změnila. Byly bílé. Pohled jsem stočila zpátky na plátno, kde už běžely první reklamy a za zvuku rychlé chůze po dunivých schodech, jsem si do úst hodila popcorn. Na vedlejší sedačku dopadlo mohutné tělo a jeho vlasy mě zašimraly na tváři, jak se mi opřel hlavou o rameno.

"No, spíš bych to nazvala jako útěk od reality, ale i tak by se to dalo říct?" Uchechtla jsem se jeho vcelku trefné verzi otázky.

"Díky že si mě sem pustil. Je super mít kámoše s přístupem do kina a celé galerie filmů." Řekla jsem jakoby jen tak mimochodem. Co odpověděl na mou poznámku, to nemám tušení, možná ani nepromluvil. Ale dřív jsem se sem dokázala dostat i sama, jen to teď bylo jednoduší a "legální". Na plátně se po nějaké době začal rozjíždět můj oblíbený film Kingsman, když mi došla vinea v kelímku a já ho s povzdechem zmačkala.

"Začíná to přibližně za dvě hodiny. Ale předpokládám, že to ty víš až moc dobře." Ozval se vedle mě chraplavým hlasem a já mu odpověděla jakýmsi souhlasným zamručením.

"Chtěla jsem jít za Ním a koukat se na to s Ním. Ale ochranka mě tam nepustila. Už nejsou návštěvní hodiny. I když je to stejně jedno. On v pokoji okna nemá." Povzdevhla jsem si a sledovala, jak muž v obleku masakruje skupinku poskoků nevlastního otce hlavní postavy. Zrovna roztříštil jednomu z nich půlitr o čelo.

"Mohla si se koukat s Johnem." Konstatoval a já zavrtěla hlavou. Znělo to jakoby myslel ten film, ale ne nemyslel. Každopádně. Nemohla.

"No....vzhledem k tomu, že mě chce poslat k psychologovi...." Začala jsem, ale nestihla jsem doříct větu.

"Blbej nápad." Zahučel nezaujatě a já přikývla.

"Stačí si vzpomenout na ty chudáky co si měla po té nehodě a....oni to vlastně neví že?" Zeptal se a já zakroutila hlavou. Je to tak lepší. Pro ně. Pro mě. Pro něj.

"Ví jen že On je můj bratr. Ale nic víc jsem jim neřekla." Znovu jsem si do úst hodila popcorn. Ani nevím proč jsem si ho vzala, když mě spíš otravuj a ani mi tolik nechutná.

"Jak se ti to povedlo ututlat?" Zeptal se a také si hodil do úst kousek popcornu. Nechtěla jsem rozebírat mou minulost. Nebráním se tomu, o tom mluvit s lidmi, kterým věřím, ale z těch to není nikomu příjemné. Až na toho kluka vedle mě, který se v mojí minulosti šťourá docela rád a často.

"V sirotčinci mám ještě pár přátel. Malý děti. Malý ale šikovný. Každopádně právě tam byly o tom poslední záznamy. A teď už o tom odmítám mluvit. Blíží se moje další oblíbená část." Vedle mě se ozval smích.

"To říkaš u tohohle filmu skoro každých pět minut." S úsměvem jsem si na jeho hlavu na mém rameni položila svojí.

"Je dobrej." Uchechtla jsem se.

"Řekneš jim o tom vůbec někdy?" Zeptal se. Budousnost. Další věc o které nerad mluvím.

"Jo, ne, nevím, možná, pravděpodobně, neboli naser si sem líná teď myslet." Znovu se sálem roznesl náš smích.

"Odkdy ty seš sprostá?" Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

"Už sem říkla, že sem lína myslet, takže ti na to neodpovím." Smích. A pak přišel další a další. Proč mi tohle doteď nikdy nechybělo?

....

"Už to bude začínat. Kudy se jde na střechu?" Protrhal jsem tichou scénu dalšího filmu svými slovy. Oba sme se zvedli a vydali se ven ze sálu.

"Ještě dojdu stopnout ten film. Zatím běž k záchodům." Rozběhl se poklusem ke dveřím za pultem, kde za dne prodávají lístky. Obvykle ale i v těchto pozdních hodinách, chodily po obrovském nákupním centru lidi. Dnes bylo ovšem zavřeno. Myslím si že to si taky ten bílovlasý šílenec zařídil, aby nás tady nikdo neotravoval.

Rozešla jsem se směrem k toaletám a přitom sledovala zavřené obchody s občerstvením. Kličkovala jsem mezi stoly, do té doby, než jsem se neobjevila u zdi, na které bylo obřím písmem napsáno 'WC' a modrá šipka ukazující chodbou dál. Chvíli sem čekala než mě můj společník doběhne a pak sme se vydali podél býlích zdí po modrých kachlích. Došli sme až do míst, kde se rozdělovalo do dámské a pánské části. On ovšem zamířil k šedým kovovým dveřím. Odemkl, otevřel a odhalil tak pohled na schody vedoucí nahoru.

"Je tady ještě jeden vchod, ten je o patro níž v obchodu s oblečením. Já mám ale klíče jen od tohoto. " Řekl jen tak mimocodem, když se ráznou chůzí vydal nahoru. Jen sem přikývla, i přesto, že to neviděl, protože byl ke mě zády a taky kvůli tmě a rozešla jsem se za ním. Zase se ozvalo cinkání klíčů a po chvíli mě ozářilo slabé měsíční světlo. Vyběhla sem posledních pár schodů za ním na střechu a zadívala se na žlutooranžový měsíc, jehož velká část chyběla a skrývala se ve stínu. Ve stálém tichu jsem se posadila na deku, kterou na střeše připravil a o chvíli pozděli se mi na klíně uvelebila jeho střapatá hlava. Začala jsem mu automaticky a spíš nevědomky svými dlouhými prsty prohrabovat vlasy a drbat za ušima. V tomhle se podobal našemu psovi. Miloval drbání za ušima.

"Je to nádherný." Řekla jsem a sebrala jsem mu z rukou dalekohled. Cítila jsem, jak se trochu otřásl smíchy. A zimou. Stáhla jsem si z ramenou koženou dlouhou bundu, kterou jsem beztak měla spíš jen pro okrasu, protože mě zima nebyla, a hodila jí přes něj. Znovu sem uslyšela smích.

"Ty si ale gentleman." Ozval se. Taky jsem se usmála.

"Jeden z nás být musí." Řekla jsem. Jen jsem pokrčila rameny a opět se zadívala na měsíc. Mám ráda měsíc. Na chvíli jsem pohledem opět sklouzla na jeho schoulené tělo, které se ke mě tisklo. Vypadal tak zranitelně. Jak ironické, vzhledem k tomu, že je asi o hlavu vyšší než já, takže je vyšší dokonce než Sherlock a umí snad všechny druhy bojového umění a má zbrojní pas, se sbírkou dobrých kousků zbraní. Zakroutila jsem hlavou a opět se podívala na měsíc, který pomalu dorůstal, i s myšlenkami, kterým se už nedalo bránit.

Můžete zkusit psát do komentářů typy na to jak to asi bude pokračovat. Já si ráda počtu. (:

C

Tuto kapitolu věnuji DoctorTermintor
Děkuji za podporu.