Neblbni Jimmy ✔

3.

"Tak jak to dopadlo?" Zeptal jsem se Johna a sledoval Kate, jak kolem mě s nezájmem prošla a zavřela se v pokoji. Pak klapl klíč v zámku a to byl prodnešek pravděpodobně poslední okamžik, kdy sem jí viděl.

"Skvěle naprosto skvěle Sherlocku." Otráveně zamručel a posadil se do svého křesla. Čekal jsem. Nebyl sem nijak rozrušený z jeho nevrlé, až naštvané nálady. Přece to nemůže být tak zlé. Opět se na mě podíval a povytáhl obočí jakoby mi to nedošlo. Vyloučeno.

"Byla to katastrofa Sherlocku!" Vyštěkl na mě.

"Já vím, ale je rozdíl mezi malou a velkou katastrofou. Chutnal ti milkshake?" Okomentoval jsem skvrnu na okraji jeho rukávu.

"Jak si....?" Nadechl  se ale zklapl, pak nasledovalo 'polknutí poznání' jak jsem ho pojmenoval a které pro něj bylo tak typické. Pousmál sem se a opět se začetl do správy o stavu pacienta Jamese Moriartyho, která mi řišla dnes ráno. Na jeho těle se začali objevovat řezné rány a modřiny, spolu s odřeninami. Naprosto uzavřeli přístup k jeho pokoji pro veřejnost..To jim nepomůže ona se tam dostane, když bude chtít a ona bue chtít. Při této myšlence jsem se podíval do malé chodby směrem k pokoji Kate.

"Scara mě donutila na něj jít. Každopádně ta psycholožka byla věřící. Vyhodila nás s tím, že ona, nebude léčit ďábla."  Protřel si rukama obličj a vydechl zoufalý povzdech. Chvíli jsem se zarazil nad oslovením Scara než mi došlo že John ještě nepřišel na to že to není její pravé jméno.

"Špatná volba mě neposlechnout. Já říkal, že ona psychologa nepotřebuje." Začal jsem s tím co už sem mu říkal asi pětkrát. Nuda, ale je to pravda.

"Sherlocku o tom sme už mluvili. Musíme to alespoň zkusit. Co to vůbec děláš na tom počítači?" Odvedl řeč jinam a já přepnul na jinou stránku. Přes obrazovku vyskočila zpráva od Lestrada.

"Tělo v jehož vnitřnostech byly nalezeny kusy nafukovacího balonku. Ale to není všechno, musíš sem přiject, nebudu ti posílat fotky." Nahlas jsem přečetl. Zasmál jsem se. Jak stupidní.

"Berem to." Řekl sem, zaklapl počítač a zvedl se z křesla. John se na mě překvapeně podíval.

"Buď to nebo mám taky mail od Mycrofta." Vysvětlil jsem a natáhl si kabát. John chápavě přikývl a taky se zvedl.

....

Slyšela jsem začátek jejich rozhovoru a už jen to mi stačilo k tomu, abych si nasadila sluchátka a na nejvyšší stupeň hlasitosti si pustila písničku Numb. Když přišel její konec, zaslechla jsem, jak John i Sherlock odchází. Počkala jsem čtvrt hodiny než jsem se zvedla z postele a odemkla dveře pokoje. S bundou, s jejímž sundaváním jsem se od příchodu ani nenamáhala a s kloboukem, který jsem si nasadila na hlavu, jsem vyběhla z bytu. Chvíli jsem poslouchala, jestli nezaslechnu paní H. a pak, když jsem se ujistila, že není doma, vyběhla jsem z vchodových dveří na ulici. Mávla jsem na taxi, řidiči nadyktovala adresu a už jen sledovala domy za oknem.

Vystoupila jsem z černého taxíku a podívala se před sebe. Budova přede mnou s červeným nátěrem vládla této ulici. Nadechla jsem se a vydala se do útrob obchodu s hudebními nastrojemi.

....

Bílé stěny kolem mě zdobily červené šmouhy. Konečně nastala ta chvíle, kdy sem měl naprosto vymytý mozek. Ozvaly se kroky po tiché chodbě, zvuk, jak si někdo sedl na chladnou zem, kytara a zpěv. Zrak se mi zamlžil a já se propadl do temnoty.

Znovu se ozvala kytara. Ale melodie byla jiná než ta co jsem slyšel v blázinci. Znovu se ozval zpěv, ale jiný. Dětský. Otevřel jsem oči a zadíval se na modrou oblohu. Posadil jsem se a podíval se na mé nohy. Na mé malé, dětské nohy, položené v trávě. Kde to jsem?

Zvedl jsem se a otočil se k velkému dubu u jehož kmenu seděla malá holčička s kytarou. Přišel jsem jsem blíž. Měla oholenou hlavu na pleš a zpívala pro mě neznámou písničku. Zpívala krásně.  Najednou se ozval hlas.

"Přestaň tady krákat!" Ten hlas byl můj. Ale....proč jsem to řekl?

"Zpíváš strašně! Si šťastná, nikdy si nepatřila do mojí rodiny!" Proč to říkám?! Dívka ke mě zvedla hlavu. Byla jiná. Její oči. Každé mělo jinou barvu. Dívala se na mě velkýma krásnýma očima. Pak se usmála.

"Ale ty patříš do té mojí Jimmy. "

Trhl jsem hlavou a prudce zamrkal. Realita. Chvíli bylo vše zamlžené a z tlumené než jsem začal vnímat okolí. Hra na kytaru i zpěv neznámé dívky ustál. Ozvali se vzdalující se kroky a pak už bylo jen ticho.

Tak už ale sakra! Kdo mi dal do jídla drogy?! Nebo to bylo skutečné....