Neblbni Jimmy ✔

6.

"Co ksakru děláš na hřbitově?!" Leknutím jsem upustila zapalovač, jehož plamen mi popálil ruku. Ohlédla jsem se a uviděla Johna, který se ke mě proplétal skrze náhrobky. Rychle jsem, i přes zranění, vzala zapalovač a zapálila už z poloviny sežehnutý kus papíru. Posledních pár centimetrů bílého, tužkou pokresleného papíru, spadlo na zem v popelu, který rozfoukal vítr.

"Hej! Na něco jsem se ptal. Dokážeš si vůbec představit, jak dlouho sme tě hledali?" Vedle mě, se na zemi objevili špičky černých bot. Pomalu jsem vzhlédla do Johnovi tváře. Nebyl naštvaný, i když se to tak možná jevilo. Byl smutný, vystresovaný a měl strach. Strach o mě. No páni, to se překonal.

"Asi tak třináct hodin a dvactosm minut. Ne dvacet devět." Opravila jsem se po zkontrolování mých hodinek. Jeho pohled se změnil v nevěřícný.

"Každopádně, vám to trvalo déle než jsem čekala." Vyhoupla jsem se do stoje a vydala se směrem k východu hřbitova, aniž bych ho nechala nějak reagovat, na můj posměšný výraz. Každopádně si sám nemohl odpustit reakci na mojí drzou poznámku. 

"To je všechno co rekneš? Co třeba, omlouvám se, že sem vás nechala mě třináct hodin hledat? Hledal jsem tě já, Moly, Paní H., Adna, dokonce i Sherlock! A ty?" Prudce jsem se otočila. John, který šel za mnou se také zastavil. Naklonila jsem hlavu na stranu a založila si ruce do kapes.

"Co takhle říct třeba, omlouvám se, že si o tobě myslím že si blázen a nutím tě chodit k psychologovi?" Na odpověď jsem nečekala, urazila posledních pár metrů, které mě dělili od východu ze hřbitova a otevřela dveře černého taxíku, který tam čekal.

"Jeď domů dalším taxíkem Johne. I když nevím jestli tady tudy nějaký projíždí. Ovšem se mnou nejedeš." Vlezla jsem do taxíku a zabouchla mu dveře těsně před nosem. Zamknula jsem je a ignorovala Johna, který bušil na okýnko a cosi pokřikoval.

"Prosila bych domů, Sherlocku." Řekla jsem nezaujatým hlasem, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak se řidič, Sherlock uchechtl. Auto se rozjelo a my tam nechaly Johna u vrat hřbitovu.

....

Nedokážu uvěřit, že jsem sem šla dobrovolně. Povzdechla jsem si a s pohledem ven z okna jsem dál poslouchala žvásty psychologa. Byl sice sympatický, mladý, jen asi o tři roky starší než já, dosti pohledný, ovšem fakt, že je psycholog mi obrázek o něm, tak trochu zhnusil. Najednou mi lusknul před obličejem.

"Posloucháš mě vůbec?" Nezdál se být nějak špatně naladěný. Nemračil se, jeho hlas nezněl zle, hrubě ani špetka zlosti v něm nebyla. Usmíval se. Spíš se šklebil.

"No jasně." Ironicky jsem se na něj usmála, a se stejnou dávkou ironie odpověděla. Sedl si na stůl naproti mě do tureckého sedu. Byl naproti křeslu, kde jsem seděla já. Tedy naproti mě a vysmíval se mi do ksichtu.

"Povídej. Sem egoista a rád si poslechnu svoje slova dvakrát." Založil si ruce na hrudi.

"Nějaký psychologický žvásty?" Odpověděla jsem líně. Nechtěla jsem na něj být zlá, proto jsem nezačala s hraním mojí oblíbené hry, kdy jsem se já ptala na to, co už o cizích lidech dávno vím. Zasmál se a zakroutil hlavou.

"Ne, mluvil jsem o koncertu, na který chceš dnes večer s někým jít." Povytáhl jedno obočí a zvedl ve dvou prstech lístek na koncert. Blesku rychle jsem vstala a vzala mi lístek z rukou, začala jsem ho kontrolovat, jestli není poškozený.

"Je neslušné hrabat se lidem ve věcech." Zasyčela jsem na něj a vydala jsem se ke své bundě na věšáku, kde jsem vrátila lístek do náprsní kapsy, kde byl předtím. On mi vážně prohrabal kapsy, mezitím co jsem přemýšlela nad tím jak je tupý? Je fakt dobrej.

"S kým tam jdeš?" Zeptal se.

"S kamarádem." Jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku.

"Kamarád? No dobře. Musím Nikovi říct, ať se víc snaží, i když podle toho co dělá, jak se snaží, si dost náročná, co se týká vybírání partnera."  Otočila jsem se.

"Odkud ho znáš? A mimochodem, nemyslím si že by o mě měl reálná zájem." Ušklíbla jsem se.

"Dobře, kdy myslíš, každopádně mi něco musíš slíbit. Nico je otravný zmetek, který dokáže znepříjemnit den a zarýt se ti pod kůži, jako osoba, kterou budeš mít rád možná jen jako otravného kamaráda, ale...." Přerušila jsem ho.

"A to mi jako říkáš proč?" Bylo to nelogické, on je můj psycholog a právě se mi tu vyzpovídává či co?

"Jednoduše mýmu bráchovi neubližuj." Usmál se na mě. Pohladil mě po rameni a odešel za ostatními cvoky.

Slibiju, že se chystám celý příběh projít a opravit, stejně jako jsem to udělala s pár ostatními. Jen nevím přesně kdy.