Love In Blood

1. Příjezd

To pronikavé světlo, přesně to, co mi způsobovalo bolest každé ráno.

Mohla jsem s tím něco dělat?

Samozřejmě, že ano, stačilo by třeba jen zatáhnout závěsy. Jenže já byla tak příšerně líná.

I dnes mě sluneční záře oslepovala. Každý den jsem si hned začala stěžovat a občas dokonce i nadávat.

Dnešek byl jiný.

Já si nestěžoval a ani nenadávala. Já tam jen ležela a nechala jej na mě svítit. To lehké teplo, které se zvyšovalo čím dál víc, zatímco jsem tam jentak ležela.

Užívala jsem si to.

Vyhřívala jsem se jako kočka na střeše. Věděla jsem totiž, že to je moje poslední probuzení v tomhle pokoji.

Nechtěla jsem to dělat nějak sentimentální. Jedním z mnoha důvodů bylo to, že jsem věděla jak moc mi to tu bude chybět a jak moc se mi nikam nechce.

Na druhou stranu, jsem doufala.

Doufala jsem, že se mi nebude stýskat po tom slunečním paprsku, po tom uměleckém díle na zdi v koupelně, které jsem vytvořila když mi byly 4 roky nebo snad po tom prohnilém dřevěném plotě před naším domem. Třeba to tam bude lepší, třeba se mi bude ráno vstávat líp, když na mě nebude nic svítit.

Já nechtěla být sentimentální, opravdu ne, ale byla jsem si vědoma toho, že už to nemůžu zastavit. Tak či tak jsem se musela jít chystat. Bylo už na čase, protože se vsadím, že už mám stejně opálený obličej.

Již oblečená jsem sbírala poslední věci z pod postele, které jsem tam včera omylem kopla, když jsem se snažila najít po tmě cestu do postele.

Snad se povedlo a já našla doopravdy všechno. Všechny krabice byly pečlivě zabalené a naložené ve stěhováku, takže jsem všechny ty úlovky ze země musela namačkat do mé malé kabelky, která se náhle zdála ještě menší než normálně.

Sice pár věcí vyčnívalo, ale já byla spokojená, tak jsem nasedla do našeho auta značky Mercedes, kde už seděla moje máma Hanna.

Po chvíli do auta nasedl i můj táta Tedd a auto se dalo do pohybu.

Naskytl se mi poslední pohled na náš dům než jsme se dostali moc daleko a můj výhled na můj milovaný domov byl přerušen korunami stromů.

Po pár hodinách cesty auto zpomalilo a zaparkovalo před černou železnou brankou.

Na nic jsem nečekala a okamžitě jsem vyběhla z auta. Snad to byly věci co mi vypadly z napěchované kabelky nebo moje máma křičíc ať se zastavím a nebo to snad byl ten velký dům co mě doopravdy přinutil se zastavit.

"Kdo vezme ty krabice?" táta rozrušil moje opojení naším novým domem.

Vrátila jsem se tedy pro jednu kartonovou krabici, štěstí bylo, že jsem si zrovna vybrala jednu z těch nejlehčích.

Když se dveře otevřely, já užasla. Uvnitř vily bylo tolik prostoru....
Sice už na pohled pár pavučin a tma, ale nikdy jsem nic tak úžasného a zároveň strašidelného neviděla a proto mě to fascinovalo.