Vydýchaný vzduch.
Hluk, co se linul zaplněnou třídou, ten typický zvuk, který se dal slyšet jen ve škole.
Skřípání židle jak se na ní ten blonďatý kluk s rozcuchanými vlasy pořád houpal, v rohu třídy dvě křičí drobnější holky, zatímco jim třetí holka něco ukazuje na svém telefonu, zvuk o zem odrážející se propisky a náhle se na zemi objevily další čtyři.
A pak ten, který patřil k těm nejtypičtějším.
Ten nejhlasitější, který měl tu moc ovládnout všechno a všechny.
Ten zvuk, kterému všichni každých 45 minut propadnou a vše utichne.
Neslyšela jsem to dobré dva měsíce a stojím si za tím, že mi to ani zdaleka nechybělo.
Všichni se zvedli a přesunuli k volným místům k sezení. I má nová kamarádka si šla sednout na třetí místo v řadě u dveří.
Když si vzpomenu na mou starou školu a na ty všechny boje o místo k sezení každý první den nového ročníku..
Vstávala jsem o půl šesté ráno jen abych si stihla obléct nové oblečení, které jsem si koupila během letních prázdnin. To nové oblečení, kterým jsem se chtěla pochlubit všem mým spolužákům. Pokus o perfektně vyžehlené vlasy. Ostatně těchto pokusů jsem za svůj život měla hodně, ale mé vlnité vlasy mi nikdy nedovolily si to dopřát.
Bylo již sedm hodin ráno a já a má nejlepší kamarádka Lily jsme stály před vrátnicí školy a čekaly až se škola otevře.
Obklopoval nás jemný vítr. Způsoboval šumění voňavých smrků, které už několik let zdobili okolí naší školy. Hvízdání navzájem se prohánějících drozdů a pro mě až nostalgické vrkání holubů. Měla jsem možnost tohle všechno slyšet každé ráno, jelikož náš dům stál docela blízko školy. Ne, náš dům v podstatě stál vedle školy. Tak či tak, tyhle všechny zvuky a vůně ve mě dokázaly vyvolat určité emoce vždy jen v ty zářijové rána, kdy jsem se musela opět přizpůsobit škole po těch dvou krásných a teplých měsících letních prázdnin.
Stály jsme tam hodinu, foukal na nás zářijový vítr, který se s přibývajícímy minutami postupně oslaboval. Během našeho čekání kolem nás prošel snad celý učitelský sbor. Sem tam se nás nějaký vyučující zeptal co tam děláme tak brzy. Přísahám, že snad každý učitel, kterému jsme řekly náš důvod, protočil očima.
Když mě a Lily naše jindy docela nepříjemná vratná pustila dovnitř, začalo to. Stal se ze mě Brian O'Connor a Lily byla Dominic Toretto. Jakoby to doopravdy byli naše nablýskané auta, díky nimž jsme se rychlostí světla dostaly přímo z šatny v nejnižším patře školy až do naší třídy, která byla v druhém patře. Dalo by se říct, že jsme ty dveře rozrazily.
Upřímně divím se, že jsme je nijak nepoškodily. Pak už to byla jen ta sladká vůně vítězství, kterou jsme si obě radostně vychutnávaly v naší vysněné zadní lavici s luxusním výhledem z okna.
Kouzlo naší lavice spočívalo v tom, že se mi během vyučování nabízely dvě možnosti. Buď jsem mohla pozorovat nadýchané obláčky plujíc po krásně modré obloze a nebo se dívat na jeden z mohutných smrků před školou. Ten smrk byla dobrá volba, protože nejen že jsem se ráda v hodinách matiky uchylovala k ornitologii, ale také jsem na něm párkrát zahlédla veverku.
Pohledem jsem skenovala celou třídu, abych našla nějaké místo kam bych se mohla posadit. Spatřila jsem volné místo v první lavici, nebylo to něco z čeho bych měla úplně radost, ale evidentně mi nezbývalo nic jiného.
Stála jsem v oblasti dveří, které byly úplně vzadu třídy, takže jsem se musela prodírat mezi zaplněnými lavicemi abych se dostala k cíli mé cesty.
Moje až chorobná sociofobie mi to docela ztěžovala, když na mně přistály všechny ty pohledy. O to víc, když si mě všiml, již na pohled méně inteligentní jedinec této třídy: ,,Co to je za buchtu?"
Jestli se všichni nedívali už předtím, tak bych teď dala ruku do ohně za to, že momentálně jsem měla pozornost úplně všech. K mému štěstí na to nikdo nic neřekl. Jedinou odpovědí, co se mu dostalo bylo hihňání.
Automat na kafe.
Nebyla to ta nejlepší káva na světě, vlastně jí dost chybělo i do průměrné chuti, ale já si ji teď vychutnávala jako kdyby to bylo karamelové latté ze Starbucksu.
Posadila jsem se na lavičku, která stála kousek od toho plastového a kofeinem nabitého fešáka. Záda jsem si zchladila o kachlemi posetou zeď chodby.
Byl to další lok kávy, díky kterému se ve mě opět rozlilo příjemné horko. Stejně tak to byl plastem zapáchající kelímek, který zmizel z mého zorného pole a nahradily jej dva páry nohou.
Podívala jsem se nahoru, abych zjistila komu ty nohy patří.
,,Vidím že jsi objevila svatý grál všech tady" culila se na mě Luccy: ,,Chtěla bych tě seznámit s mou kamarádkou Charlotte."
,,Tak jak se ti v Saint Tymills zatím líbí?" zeptala se mě nenápadná, ale velmi hezká brunetka.
Podle toho jaký ostych měla v hlasu jsem usoudila, že bude nejspíš velmi stydlivá.
Řekla bych, že si budeme rozumět.
,,Zatím jsem neměla tu možnost to tady pořádně poznat. Přijela jsem teprve včera, ale vypadá to tu fajn"
Cítila jsem jakoby mi spadl kámen ze srdce. Jedna z mých největších obav byla, že se se mnou nikdo nebude bavit a tahle moje obava byla náhle smetena ze stolu a nezůstala po ní žádná stopa.
Byl to příjemný pocit, že se teď budu mít o koho opřít.
Vystoupila jsem z autobusu a zamířila přímo domů. Cesta byla o dost rychlejší teď když jsem už věděla kudy jít.
Doma na mě čekaly nekončící hromady krabic.
***
Bylo něco málo po osmé večer a z nekončících hromad krabic zbyly jen tři.
Zítra je taky den.
S bolestí zad z toho všeho vybalování jsem se těžce svalila na postel.
Netrvalo to dlouho a já se pohybovala na hranici mezi spánkem a realitou.
Spánek mě k sobě tahal čím dál víc, když v tom jsem se úplně probrala. Slyšela jsem vibrování mého telefonu, ale za boha jsem nemohla přijít na to, kam jsem si ho předtím dala.
K mému štěstí byl volající hodně vytrvalý a mě se nakonec podařilo vyhrabat mobil z povlaku od polštáře.
,,Haló?"
,,Nejen že se mi 2 dny neozveš, ale ještě mi to ani nebereš?" hlasitě se smál.
Bože, jak moc mi jeho smích chyběl.
,,Mickey! Sakra, jak ty jsi mi chyběl!"
,,Však ty mě taky. Ale povídej, jaký to tam je? Otravní sousedi? A co škola?"
,,Nee, sousedi jsou fajn a škola...no tam je to taky fajn. Akorát jsem ráno nevěděla jak se tam dostat" Při vzpomínce na dnešní ráno jsem se musela uchechtnout.
,,Víš že mě to vůbec nepřekvapuje?" Slyšela jsem ho se zasmát.
Volali jsme celý večer až pozdě do noci. Probírali jsme nejrůznější témata, vzpomínali na naše zážitky a hlavně ze všeho nejvíc jsme se společně smáli. Přísahám, že nikdo na světě mě neuměl rozesmát víc než tenhle kluk.
Když Michael ukončil hovor, myslela jsem na něj ještě dlouho po tom a s těmito myšlenkami i usla.
Co bych dala za to, abych tu mohla být s ním. Každý den jsme byli spolu a najednou jsem stovky kilometrů od něj...
***
ČTEŠ
Love In Blood
Romance,,Je to úplně jiný člověk Zayne" Jenže pro mě tyhle slova neměli žádný význam. Šlo o jeho vlastní sestru a nechápal jsem, jak nemohl vidět to, co vidím já...nebo to spíše vidět nechtěl. ,,Netvrď mi, že když jsi ji viděl poprvé, neřekl jsi si to ste...
