Love In Blood

2. Třída 215

To pronikavé světlo, přesně to, co mi způsobovalo bolest každé ráno. Náhle bylo pryč a vystřídali jej pronikavé zvuky vycházejíc z mého mobilu oznamujíc mi, že je nejvyšší čas na to se vzbudit.

Probouzelo se mi těžce, protože jsem si byla vědoma toho, že teď mě čeká snad ta nejtěžší věc vůbec. Škola.

Po dlouhém hledání vůle jsem se konečně odhodlala vstát z přes noc krásně vyhřáté postele. Po ranní hygieně jsem zamířila rovnou k mé osobní šatně. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, tomu že byla doopravdy moje.

Jelikož množství mého oblečení by se dalo měřit s množstvím oblečení nějaké celebrity, tak se mi včera podařilo vybalit asi jen polovina oblečení. Nebudu lhát. Byla jsem taky líná, zase. Svou chybu jsem si uvědomila až když jsem se marně snažila najít něco, co by bylo pohodlné a nebyly to tepláky.

No doprdele, první den a já přijdu pozdě.

Už nebyl čas na to abych dál prohrabávala všechny ty hromady oblečení. Nahmátla jsem černé džíny, které se v mém šatníku objevovaly docela hojně.

S tímhle nemůžu udělat chybu.

Hned na to jsem si vzala obyčejné černé tričko s krátkým rukávem a k tomu kabát pleťové barvy dlouhý až po kolena, který se stal v poslední době mým favoritem.

Oblékla jsem se a chtěla jsem si dát mobil do zadní kapsy, ale ještě předtím mě napadlo zkontrolovat čas. K mému naprostému zděšení jsem zjistila, že už mi zbývá jen půl hodiny.

Zpátky do koupelny jsem vlítla jako závodní auto do zatáčky. Možná jsem se i bouchla do ramena, nevím. Ale věděla jsem to, že pokud si nepohnu, tak přijdu pozdě a to pro mě v první den školy bylo nemyslitelné.

K mému štěstí se mé normálně hodně vlnité vlasy rozhodly spolupracovat a mně se po pár tazích hřebenem povedlo je zkrotit. Byla jsem si jistá tím, že nějaký makeup teď nepřipadá v úvahu a tak jsem si jen letmo nanesla řasenku.

Když jsem se konečně nějakým záhadným způsobem dostala z domu, popadla jsem mobil, který mi v tom spěchu málem spadl na zem. Můj prst hned zamířil k ikoně Google Mapy. Do horního pole vyhledávání jsem zadala adresu mé nové školy. Vyloudila jsem ze sebe zoufalý smích když se přes celou obrazovku zobrazilo mně bohužel až moc známé točící se kolečko, načítání.

Notaaak, načti se.

Mohlo to být pět minut. Kolem mě už projeli čtyři auta a já čím dál víc zvažovala možnost stopování.

Kolečko se stále točilo a kolem mě zrovna projíždělo auto číslo pět. Já nad tím vážně přemýšlela, strašně moc jsem chtěla zvednout ruku, aby ten Jeep zastavil.

Ne. Je pravda že jakákoliv známka sebezáchovy se u mě nenajde, ale na tohle teď nemám čas.

Vydala jsem se na cestu kdoví kam, prostě se zdálo jako dobrý nápad jít rovně. Mohla jsem ujít tak 200 metrů. Ten obrovský žlutý autobus, co kolem mě právě projel se zničehonic zastavil o pár metrů dál a já to spatřila.

Zastávka!

Jestli je něco, co nenávidím, tak je to právě sport. Nikdy mi nešel a ani mě nebavil. Ovšem s klidem můžu říct, že jestli jsem někdy běžela fakt rychle, tak to bylo právě teď. Naštěstí to nepřišlo vniveč a já se do toho autobusů dostala, dokonce jsem si našla i místo k sezení.

Možná jsem měla něco na obličeji, můj batoh byl rozepnutý a nebo to možná byl můj atletický výkon, ale měla jsem pocit jakoby se na mě pořád někdo díval. Pro jistotu jsem se kolem sebe ohlédla. Nikoho, kdo by se na mě a nebo alespoň mým směrem díval jsem neviděla. Všichni se dívali buď do mobilu, povídali si a nebo se jen dívali z okýnka autobusu.