Moje světy

2 Svět, který nechci

Bývaly doby, kdy jsem na chvíli zastavila čas a rozhlédla se. Vnímala jsem na sobě cizí pohledy plné otázek a nepochopení. Ty nic netušící oči mě nejednou probodávaly skrz na skrz... Vcítila jsem se do té bolesti, naslouchala smutku. A smutek vyprávěl...
Byl pátek, zlatá koruna nebes zářila vysoko nad našimi hlavami a svými paprsky spalovala vyprahlou zem. Seděla jsem u vody, pozorovala jsem její nehybnou hladinu a doufala ve stejnou nedotknutelnost. Zároveň jsem však naslouchala hovoru dvou dívek opodál. Jejich nářky nad pomluvami, nízkým kapesným a školou, která je vlastně naprosto zbytečná, se mísily s teskním zpěvem mého poničeného srdce. Přemýšlela jsem o tom, jak se mám vlastně cítit. Opravdu je život tak špatný, jak se zdá? Ta otázka čekala, až jí zodpovím. A já po jasné odpovědi toužila také. Hledala jsem krásné plamínky prozařující jinak nekonečnou tmu mé duše i dávno vyhaslé uhlíky plné strachu, bolesti a nicoty. Stane se i z největších ohňů nakonec jen studený prach rozfoukaný do zapadlých koutů minulosti?
Jak plápolající kotouč putoval po modrém plátně, tak i já měnila svou polohu a společnost. Zmizela jsem pod listy stromů, chráněna před větrem i deštěm, schovaná před nevítanými hosty mého osobního prostoru. Nikoliv před realitou, která se do mě zabodla jako nabroušený nůž až po samotnou rukojeť. Potáhla jsem z cigarety, nasála tu přeslazenou chuť a opět jí vrátila do rukou původnímu majiteli, upíraje pohled na druhého z mých společníků. "Viděl jsem svoje plíce," zahleděl se do dálky, ,,byly tmavší než by měly být. Asi budu mít rakovinu." Ten posměšný tón v hlase nedokáži vytěstnit z hlavy. Ta slova, ať byla sebevíc vážná, z jeho úst zněla ironicky. Jako kdyby se vysmíval smrti do tváře. "Je mi u prdele, jestli tu rakovinu dostanu, nebo ne. Stejně tu nechci zůstat moc dlouho." Bodlo mě na hrudi, když ty věty opustily jeho rty. Odvrátila jsem tvář, aby nikdo nespatřil ty zarudlé oči, které neměly daleko k slzám. Bylo mu čerstvě patnáct, celý život před sebou. A už myslel na konec...
Jak poslední paprsky mizely za obzorem, i já se začala vytrácet. "Ještě nejsem závislej," opakoval jiný z mých přátel cestou domů, ,,sice bych si trávu dal, ale závislej nejsem." nepřestával. Nevěřila jsem mu, moc dobře jsem znala pravdu. Chtěla jsem mu říct, jak obrovskou dělá chybu. Marně. Neposlouchal. Ignoroval mé prosby. Protože neznal můj příběh. Nevěděl, že já si tím prošla...
Den se chýlil ke konci a čas plynul dál. Postupně bylo těžší a těžší zastavit a dívat se. Vnímala jsem životy ostatních, jak jim utíkají mezi prsty. Přátelé mi umírali před očima, jenže já jim nedokázala pomoci. Ať jsem se snažila sebevíc. Jediné, co jsem svedla, bylo se slzami hodit osamělou květinu na jejich hrob. Stávala jsem tam sama, vlasy smáčené deštěm a v hlavě vzpomínky. Já to takhle nechtěla. Nechtěla jsem dopadnout jako oni, nechat si nit osudu proklouznout mezi prsty, smotanou do klubka lží a frašek. Jenže se mi nedařilo. Dále jsem smutek maskovala za smích, snad v naději, že pozdvyhnuté koutky mi přinesou štěstí. Ale jak oni odcházeli, střípky mého srdce padaly na zem. Neuvědomovala jsem si, že s každým životem, do kterého jsem se snažila přivést světlo jsem jen hasila svůj oheň. A jednoho dne ten oheň vyhasl docela... Na můj hrob žádná květina nikdy nedopadla. Protože všichni, na kterých mi záleželo, už byli dávno mrtví. A otázka života, položena kdysi dávno před mnoha lety, zůstala nezodpovězena.