Moje světy

9 Svět ukrytý mezi hlasy princezen

1. Před prahem nekonečna

2. Tón jeho hlasu

3. Víra ve šťastný konec

4. Poslední z lístků

5. Pomíjivá a nádherná

"Kdy konečně přestaneš věřit na pohádky?" zašeptá, když váhavě odtáhne ruku od rozvrzaných dveří. Jeho slova podbarví ozvěna hlubokého ticha. "Až naleznu ponaučení na konci té mé." odpovím a s odhodláním překročím práh opuštěného stavení. Poryv větru zabouchne cestu zpět. Proto se bez možnosti útěku vydávám o patro výš, k rudému cíli.

"Hledáš snad jako Popelka svého prince?" skřípějící schody téměř přehluší hlas balancující na hranici šepotu. Zavřu oči a nechám se vést cestou představivosti. Až po hodné chvíli se usměji a věnuji čas jeho otázce: "Spíše se vidím v příběhu Krásky a Zvířete." "Jsi utopena, stejně jako Bella, v knihách a falešných nadějích?" tón jeho hlasu mi chladnými prsty sevře hrdlo. Býval vždy tak odtažitý?

Nohy se mu podlomí u posledního schodu a překvapení v jeho pohledu vystřídá nechápavost. Na rozpadajícím se stole leží povadlá květina. Poslední z okvětních lístků pouze silou vůle drží na svém místě. Ostatní již dávno vzdaly své snahy a nyní se nehybně povalují na ztrouchnivělém dřevu pod nánosy prachu. "Pamatuješ si tu růži, která princi odpočítávala dny?" chybí mi trpělivost na to, abych vyčkala na reakci. Proto pokračuji: "I tato rostlina je uvězněna v proudu života. Víš, proč stále věřím pohádkám se šťastným koncem? Protože jsme jejich nedílnou součástí."

"Chceš mi snad tvrdit, že čas tvého bezdůvodného bytí vyprchal?" osamocená slza steče po unavené tváři. "Zapomínáš na štěstí cíle. Zamilovala jsem se do chlapce s hlasy v hlavě. Vysvobodil mne z kůže ohavnosti světa. Zbývá jen otázka, kdo je Kráskou a kdo Zvířetem." přistoupím k růži a odhodlaně odtrhnu poslední z lístků. "Takže my dva...?" nemusí ani dokončovat otázku. Jen kývnu na souhlas a nechám se pevně sevřít v hřejivé náruči svého prince. A princezna se konečně probudí polibkem z pravé lásky...

Tělo se léčí špatně a duše ještě hůř. Nenávist k lidem nevymizí, hlasy v hlavě neutichnou. A možná je to tak správně. Jako hudba, pomíjivá a nádherná, byla jejich pohádka. I přes to, že trvala jen krátce, skončila tak, jak měla. Protože spolu žili šťastně až do smrti.