Moje světy

5 Rudý svět

Ve vzduchu bylo cítit bahno a ocel. Vítr s sebou unášel píseň mečů, které s řinčením tančili v nastalém šeru. Křik byl všudypřítomným společníkem tak, jako skomírající plameny a kouř. Pach spáleného masa už válečníci téměř nevnímali.
Cesty se propadali obrněným koním při každém kroku, pohlcovali jejich kopyta a nutily zesláblá zvířata lehnout k zemi s vědomím, že už nikdy nevstanou.
Domy hořely a hradby již dávno ležely stržené k zemi. Boj byl nelítostný. Mrtvoly se válely v ulicích města, obklopeny mouchami a mrchožravými ptáky. Některým chyběly oči, jiným z trupů lezla střeva či chyběla kůže na tvářích. Avšak stále šla rozeznat mužská postava od ženských křivek a bezvládných dětských tělíček. Válka nebrala ohledy na nikoho.
Stál jsem jako přikovaný k zemi, s hrůzou pozoroval tu scenérii. Meč, který jsem ještě před okamžikem svíral v roztřesených a rozedřených dlaních mi nyní ležel u nohou. Nenacházel jsem sílu znovu ho uchopit. Pot mi lepil vlasy k čelu, obličej pokrytý sazemi dával znát únavu. Klepal jsem se. Byla mi zima i přes téměř nesnesitelně vysokou teplotu okolí. Dříve leštěná zbroj byla nyní promačkaná a na mnoha místech zbarvena do ruda. Tak, jako moje ústa.
Dýchalo se těžko. Krev se mi hromadila v hrdle a já nedokázal ani vrhnout, ani polknout. Chutnala jako zrezivělé železo omočené v medu. Chutnala jako prohra. Před očima jsem měl mlhu, která jasný obraz měnila v rozmazané siluety nevýrazných barev. Neplakal jsem, i přes to mi po tvářích tekly slzy. Nešlo je zastavit. Vlastně jsem se o to ani nepokoušel, protože můj podbřišek plnilo teplo.
Nejdříve to štípalo jako zapálená svíčka, pak se ten pocit rozlil do celého těla a onen žár se stal příjemným.
Na nic jsem se nedokázal soustředit. Myšlenky mi rychle běhali hlavou. Ptal jsem se sám sebe, zda-li to ustojím, jestli zvládnu vrátit ránu a co se bude dít potom. Byli tak rychlé, že jsem nehledal odpovědi.
Mezi prsty mi proudil rudý život a já ho nedokázal zastavit, natož pak vrátit zpět do svého těla.
Dlouhý meč opustil mé vnitřnosti a se zaskřípěním vyjel z mého hrudního plátu. V břiše jsem vnímal tep svého srdce, i v uších mi bušilo. Pravidelně, pomalu. Až mučivě pomalu.
Poslední, co jsem zaslechl, byl smích. Pohrdavý, šílený, ironický smích. Poté mi ostří ladně prořízlo kůži na nechráněném krku a já se s zachroptěním svezl do rubínového moře.