Anakin & Padmé Across The Stars [CZ]

Kapitola 5.

Lidičky, tuhle kapitolu jsem psala jak na mobilu v posteli, tak i o hodinách ve škole a finišovala jsem doma na PC, taky je dost dlouhá kolem 2300 slov. Ale vy si to zasloužíte! Za to jak jste museli čekat a za vaši podporu! Užijte si kapitolu!

Mně to nedalo... Musel jsem ji ještě vidět, ona, ona je prostě jako pro prince princezna, jako pro malíře štetec. Ergh! Teď jsem si zase kvůli tomu vzpomněl na toho debila jménem Palo. Rychle jsem to vyhnal z hlavy.

Stál jsem před těmi dveřmi fakt jako idiot a přemýšlel jsem, co řeknu. Zároveň jsem se těšil, že ji uvidim. Z mého zdlouhavého přemýšlení, mě vytrhlo až otevírání dveří, před kterýma stojím... A koho jsem nespatřil? Padmé. Stála tam v nádherných večerních šatech, ale s udiveným a trochu vystrašeným výrazem, ale v jejích očích jsem viděl radost a malilinko chtíč. Ihned jsem promluvil.

"Eh... Padmé, já vím, že my jsme se viděli před 5 minutami, ale já si s tebou potřebuji promluvit" něco jsem rychle zamumlal.

"Ehm, ano jasně, proč ne, pojď dále Anakine" pozvala mě k sobě do pokoje. Musím říct, že narozdíl od toho mého, je ten její pokoj mnohem úhlednější a hezčí.

"Posaď se" ukázala na svoji postel. Už byla tma, takže v pokoji měla zapálené svíčky. Následně si sedla hned vedle mě, přitom se o mě letmo dotkla loktem, ihned mi tělem projela vlna energie. Tudíž jsem znervózněl. No, tak Anakine!

"Tak o čem jsi to teda chtěl mluvit?" Řekla svým jemným hlasem. Zpotily se mi ruce. Myslím, že dobře ví, o čem já chci mluvit, ale skrývá to v sobě. Začal jsem trochu básnit.

"Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé potkal, všechny tyhle roky, nebylo dne, kdyby jsem na tebe jednou jedinkrát nemyslel. A teď když jsem zase s tebou, jsem v agonii, čím blíž jsem u tebe, tím je to horší" Byl jsem strašně nervózní, nervózní z toho, jak na to bude reagovat, co když mě ona nechce? Co když je pořád zamilovaná do toho kluka, kterého potkala v 12 letech. Poznal jsem to. Ve chvíli, kdy jsem toto dořekl malinko si odsedla, to je znamení, ale stejně se pokusím.

"Když pomyslím, že bych nebyl s tebou... nemůžu dýchat. Jsem zaneprázdněný tím polibkem, který jsi mi nikdy neměla dát. Moje srdce bije, doufá, že ten polibek se nestane jizvou. Jsi hluboko v mé duši. Co můžu udělat? Udělám vše, o co si řekneš." Dokončil jsem svůj zdlouhavý proslov a podíval jsem se do neznáma, doufal jsem, že něco řekne. Ale asi tím byla tak zaskočená. Podíval jsem se na ní a ona odvrátila zrak.

"Pokud se trápíš tak moc jako já, prosím řekni..." neustále jsem ji probodával svým zrakem.

"Já, já nemůžu, my nemůžeme, prostě... to není možné."

"Všechno je možné Padmé, poslouchej mě" už jsem jí chtěl povídat dál, jenže vtom se Padmé zvedla a vyjela na mě.

"Ne, ty poslouchej! Žijeme v reálném světě. Vrať se do toho. Ty studuješ proto, aby se z tebe stal Jedi, a já? Já jsem senátorka. Pokud budeš následovat tvoje myšlenky, dostaneš nás na místo, z kterého se už nejde dostat." Řekla to chraplavým hlasem, bylo vidět, že i ji to vnitřně ničí, že jí je skoro k pláči, ale ona na mě byla radši drsná. Cítil jsem se, jako by mi právě podkopla nohy, já upadnul a ona do mě zabodla tisíce nožů a potom se máchala v mé krvi, cítil jsem se ztracený, odhozený, nechápal jsem její přistup, nechápal jsem ji. Jak to mohla říct, jak to mohla udělat. Bylo mi skoro do pláče. V hlavě se mi stále opakovalo to, co právě řekla.

"Cítíš pak teda něco ke mně?" Zeptal jsem se zhrzeně.

"Nevzdám se kvůli tobě mé budoucnosti." Odpověděla rychle. Vůbec nereagovala na moji otázku. Vstal jsem z té postele.