Anakin & Padmé Across The Stars [CZ]

Kapitola 14.

Dnes mi přišlo, že to jednání s královnou a ostatními senátory bylo snad nekonečné... Tak hrozně se těším domů za Anakinem, měl by tam snad být výjimečně. Poslední dobou jsem začala přemýšlet o mém manželovi, Anakinovi. Mluvila jsem i s Obi-Wanem, ten o něj má strach a já začínám mít taky. Neobjevuje se doma tak jako dřív, přijde mi, že hodně pracuje a taky že se změnil. Možná bych měla být ráda, že z malého padawanského teenagera vyrostl můj muž, ale je až moc ustaraný kvůli našemu dítěti.

A to malé je další věc, už jsem cítila první kopnutí konečně, ale zároveň si uvědomuju, že v senátu nebudu moct už dlouho setrvávat. Tohle by mohlo být jedno z posledních jednání na kterém budu.

Utopena v mých myšlenkách jsem nedávala pozor, co se okolo mě diskutuje a najednou přišla otázka na mě a od královny.

„Slečno Amidalo, jste dnes nějaká mimo, doufám, že nepřemýšlíte o předčasném odchodu" zaskočila mě svými slovy královna.

„Ano, vskutku pravda, jsme v hodně nebezpečném období a pokud se věci vymknou z ruky potřebujeme každého jedince, nemůžete nás opustit" řekl na to jeden ze senátorů naproti mně.

„No, já není mi úplně nejlépe, ale jestli je to tak vážné, tak na nějaké jednání bych snad mohla ještě dorazit...Ale teď už vážně musím, omlouvám se" řekla jsem pravdivě.

„Tak se mi to líbí, jste tu jedna z nejlepších tak bych byla velice znepokojena. Stejně je jednání už u konce, doufám, že najdete toho otce dítěte" odpověděla královna a s tím mě nechala odejít.

Nic jsem na to neodpověděla, protože mě tím šokovala, neřekla jsem jim samozřejmě pravdu, celé to budu muset tajit. A dělá mi to vrásky.

Cesta do mého apartmánu nebyla jednoduchá, ale zvládla jsem to. Když jsem přišla domů, nikdo nebyl doma, jako obvykle. Anakin nasliboval, že bude doma aspoň pro jednou zase a zase nic. Bez něho jsem úplně ztracená a hlavně smutná. Přešla jsem do ložnice a přivoněla jsem si k růžím, které mi minule přinesl. Začala jsem brečet, jsem poslední dobou také hrozně citlivá a mám vážně o mého Jedie strach. Sedla jsem si na terasu na gauč a složila si hlavu do dlaní.

Po chvíli jsem slyšela kroky a opravdu to byl můj manžel! Byla jsem štěstím bez sebe. Vstala jsem. Obejmula jsem ho. A začala jsem brečet štěstím, že ho konečně držím. On mě slyšel a podíval se mi na tvář.

„Co se stalo Padmé? Někdo ti něco udělal nebo...? Proč brečíš?" ustaraně se mě zeptal.

„Já už myslela, že nepřijdeš, že zase bojuješ někde pryč a nevrátíš se mi, ale teď brečím štěstím Anakine, že jsi tu!" řekla jsem a dala jsem mu pusu. Šlo poznat, že si značně oddychl.

Šla jsem si sednout znova na gauč a on mě následoval, sledovali jsme spolu západ slunce. Chvíli bylo ticho.

„Někdy si říkám, co se to děje s řádem Jedi... Myslím si, že tahle válka zabíjí lídry republiky" začal mluvit.

„Zvažoval jsi někdy, že jsme možná na špatný straně?" namítla jsem.

„Jak to myslíš?" zvážil a podíval se mi přímo do očí.

„Co když demokracie, pro kterou jsme si mysleli, že sloužíme už neexistuje a republika se stala velkým zlem, kterou jsme chtěli zničit" řekla jsem mu to co si myslím.

„To si nemyslím a teď zníš jako separatista" nesouhlasil.

„Tahle válka podporuje to špatný a teď jsi blíž k radnímu než kdokoliv jinej, kdy byl prosím zeptej se ho jestli by nemohl přestat bojovat a nechal ať žije diplomacie" podívala jsem se zaskočeně z toho co právě řekl.

„Už nikdy mi nedávej nějakej takovej úkol" zvednul se a naštval se na mě.

„Vytvoř si nějaké hnutí v senátě, kde takovej požadavek patří" nadhodil rozhořčeně a poodešel dál.

„Co se děje?" zeptala jsem se. Tohle chování u něj neznám.

„Nic..." otočil hlavu směrem ke slunci.

„Nedělej to prosím, neshazuj mě, nech mě ti pomoct" zvedla jsem se a přešla k němu s prosivým pohledem.

„Chytni mě, jako jsi to udělal v Jezerním kraji na Naboo, je to tak dávno, kdy tady nebylo nic co bychom museli řešit, jenom naše láska" řekla jsem a položila jsem mu ruce na hrudník.

Věděla jsem, že mu chybím a že mě miluje, tak jako já jeho. Semknul se a přijmul mě do své náruče. Položila jsem mu hlavu na jeho rameno.

„Žádní politici, problémy a války..." říkala jsem mu do ramene. Měla jsem zavřené oči a přemýšlela jsem nad ním znovu. Opravdu se změnil. Není takový jako dřív. Občas jsem z něj měla i strach. Ale snad je to jen pocit.

Po několika týdnech jsem dorazila domů a opět, Anakin nikde. Byla jsem z toho zase smutná. Šla jsem se převlíknout do jiných šatů a pak se vysprchovat. Cítila jsem se o trochu líp, ale stále ne zdaleka jako kdyby tu byl on. Pohladila jsem si své bříško, už poněkud vyrostlo od minula. Přešla jsem ke svému šuplíku v ložnici a vyndala z něj pramínek vlasů.

Je to pramínek vlasů, který si Anakin odstřihl, když z něj byl Jedi, a ne padawanský Jedi, jako vzpomínku na něj jsem si ho nechala. Přijde mi to hezké. Stejně tak jako ten přívěšek na mém krku. Od té doby jsem ho nepřestávala nosit.

Zavřela jsem šuplík a šla jsem do hlavní místnosti a sedla si na gauč. Když vtom. Jako bych cítila nějaké propojení. Pocit, že něco není v pořádku. Snad s mou rodinou, nebo s mým Anakinem? Myslím si, že to bude to druhé, koukala jsem do země a přemýšlela, co to může být. Jako bych slyšela v mé mysli jeho hlas, co se mi omlouvá, za to, co se chystá provést.

Jenže co se chystá provést? Zvedla jsem se a přešla k oknu. Koukala jsem se na chrám Jedi. Anakine, pokud tam jsi, nedělej to, co se chystáš udělat. Opakovala jsem si neustále při pohledu na chrám Jedi. Nevím, co to je. Můj vnitřní hlas? Nebo tušení, že Anakin se chystá udělat něco špatného. Ale slzy se mi neposlušně začaly drát do očí. Bojím se o něj. Už se zase delší dobu neukázal, a když jo tak jen na chvíli.

Bylo to tak emotivní... sklopila jsem hlavu dolů a vtom to přestalo. Smutně jsem se koukala na své zakulacené břicho. Měl by tu být semnou a držet mě zezadu okolo pasu. Říkala jsem si sama sobě.

Najednou jsem slyšela robotické kroky. Otočila jsem se a tam C3PO.

„Slečno Amidalo, je všechno v pořádku?" zeptal se mě.

„Ano, děkuju 3PO" letmo jsem se na něj usmála.

„Jste nějaká bledá, neměla byste si jít radši lehnout?" navrhnul.

„Dobrý nápad 3PO, děkuju" odpověděla jsem a přešla jsem do své ložnice.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela o tom, co to bylo. Asi mi už vážně Anakin chybí, potřebuju ho...

A s tím jsem propadla do hlubokého spánku.

Tak hádám, že jsem zpátky lidi, neuvěřim tomu, ale je to rok! Nechápu, že tu někdo ještě je, ale zdá se, že to pořád někdo čte za což jsem ráda a fakt se omlouvám za tu dlouhou pauzu... Proto si zasloužíte hned další kapitolu🤤

Prequel Fan