Professor Farrell (Colin Farrell FF - CZ)

kapitola 10.

Celý týden jsem se celkem úspěšně Colinovi vyhýbala, samozřejmě kromě hodin, které vyučoval. Nedala jsem mu jediný důvod, aby mě volal do kabinetu, svou cigaretu ráno a odpoledne u auta jsem si odpustila, abych s ním nemluvila mimo vyučování. A vlastně se mi to dařilo a to dost dobře..

****

Všechno šlo skvěle. Od pátku jsem měla volný dům, na celý víkend a jelikož se na mě moje milá kamarádka vykašlala, rozhodla jsem se zůstat doma a koukat na televizi, abych se vyhla dalšímu setkání s Colinem v baru.

A tak jsem ležela s mísou popcornu a s druhou flaškou vína u Sexu ve městě, když mi kolem jedenáctý někdo zaklepal na dveře. V domnění, že to bude nejspíš ubrečená Kelly, která měla ve zvyku tyhle noční návštěvy, jsem šla otevřít.

A právě v tu chvíli, kdy jsem otevřela dveře, lehce v náladě díky flašce a půl bílého vína, jsem stuhla, naprosto nechápajíc nastalou situaci.

O rám dveří, s flaškou v ruce v šedém kabátu, tmavých kalhotech a bílém triku, se opíral Colin, zjevně v podnapilém stavu.
- "Co tady kruci děláš?" zasyčela jsem na něj.
- "Vyhýbáš se mi." odvětil lehce opilecky
- "Co?" nechápavě jsem se na něj dívala "To je vlastně jedno..." dodala jsem "..Proč za mnou vůbec chodíš domů? Mohl by tě někdo vidět, třeba máma a nevím, jak bych zrovna jí vysvětlila, proč mi v jedenáct večer klepe na dveře opilý profesor literatury.." vyčetla jsem mu jeho věčné riskování.
- "Kelly..." začal a napil se z flašky whisky, kterou měl v ruce a potom mluvil dál "...Kelly mi řekla, že jsi tu sama. Musíme si promluvit.." narovnal se a koukal mi do očí.

Ta mrcha.. prolétla mi hlavou myšlenka na nejlepší kamarádku, kterou v nejbližší době zabiju.

- "Není o čem mluvit. Jdi domů, Coline."
- "Nesouhlasím." odvětil a zatlačil mě domu "Tak proč ses mi vyhýbala?" optal se a zavřel dveře ven. Já jsem od něj několik kroků poodešla.
- "Aby se mezi máma nestalo to, co naposled.." okřikla jsem ho "..Chápeš, že tohle dělat nemůžeš? Nemůžeš za mnou po večer chodit domů nebo mě líbat u školy. Jsi můj profesor, tohle prostě nejde." stále jsem měla zvýšený hlas a on na mě bezradně hleděl těma nekonečnýma tmavýma očima.
- "Nemůžu si pomoct..." pronesl nakonec "...ale fajn, řekni mi, že chceš abych odešel a já půjdu, už žádné setkávání před školou nebo v baru, žádné volání do kabinetu nebo návštěvy u tebe doma." podal návrh a já náhle zaváhala.

Věděla jsem, že přesně tohle říct nechci, nechtěla jsem aby šel pryč, ale bylo to tak správně.
- "Fajn, chci...." začala jsem a už teď jsem poznala, jak jde má nerozhodnost poznat i v hlase "...chci abys odešel." vysoukala jsem ze sebe a mě samotnou to zabolelo.

Colin se ironicky pousmál.
- "Bože, to je taková blbost.." pokroutil hlavou a několika kroky překonal naši vzdálenost, až stanul těsně přede mnou.
- "Co děláš? Jdi pryč." zamračila jsem se. Ale on neposlouchal, zajel mi rukou do vlasů a věnoval mi polibek a i když jsem se musela přemáhat, odtáhla jsem od něj hlavu "Vypadni.." sykla jsem po něm. Hned na to on pustil na zem láhev v jeho ruce a ta se rozletěla po předsíni. Teď už volnou rukou si mě přitáhl za pas k sobě a opět mě políbil na rty.

A to už jsem nevydržela. Omotala jsem mu ruce kolem krku a horlivě jsem mu oplácela polibky.

A byla jsem šťastná, právě v tu chvíli jsem měla všechno štěstí světa.

Když jsem tam takhle stáli, oplácejíc si polibky, už dobrých deset minut, přestalo to být jen o líbání. Shodila jsem mu z ramen kabát, líbajíc mě na krku mi položil otázku
- "Kde máš pokoj?" jen jsem se usmála a za ruku jsem ho vedla do schodů, rovnou do svého pokoje. Tam mě bez zbytečných řečí položil na postel a naklonil se nade mě. Chvíli mi jen koukal do obličeje, až mě opět něžně políbil na rty. Já jsem rukama sjela po jeho břiše a bez váhání jsem mu sundala triko, které poté přistálo kdesi vedle postele. Hned potom jsem rukama zabloudila k pásku jeho kalhot, zatímco on, se pomalu zbavoval mého tílka a následně kraťasů. Netrvalo to dlouho a zbytky oblečení se válely kdesi po pokoji..

***

Ráno jsem se probudila s nezvykle skvělou náladou a než jsem otevřela oči doufala jsem, že to celé nebyl jen můj ujetý sen. Když jsem vedle sebe uslyšela spokojené oddechování, potvrdilo se mi, že nebyl. Otevřela jsem oči a první, co jsem uviděla, byla ta nádherná tvář mého profesora.
- "Nezírej na mě." usmál se po chvíli a podíval se na mě
- "Dobré ráno, profesore." oplatila jsem mu úsměv a během chvilky jsem opět ležela pod ním a topila jsem se v těch tmavých očích.
- "Dobré ráno, slečno Daley." věnoval mi dlouhý polibek na rty a zvedl se z postele, načež se si oblékl trenky a kalhoty.
- "Kam jdeš?" optala jsem se nechápavě
- "Udělat nám snídani." odvětila, já se hned na to zvedla, oblékla jsem si jeho tričko, které mi bylo dosti větší, natáhla jsem si spodní prádlo a vydala jsem se spolu s Colinem do kuchyně. Cestou přes obývák jsem vypnula televizi, která večer zůstala hrát a uklidila jsem flašky od vína a nádobí, které tam po mě zůstalo.
- "Jdu uklidit tvůj bordel, který jsi nechal v chodbě." podala jsem to jako výčitku a odebrala jsem se do chodby.

***

Seděla jsem na lince, zatímco Colin vedle mě krájel zeleninu.
- "Co budeme dělat?" optala jsem se a sama jsem zaváhala, jestli mluvím o dnešním dni nebo o naší situaci a tak jsem jen vyčkávala na jeho odpověď. Postavil se přede mě, mezi moje nohy a zakoukal se na mě.
- "No věděl bych, ale bohužel si musím skočit domů, abych se převlík a tak. Můžeš se mnou, jestli chceš." usmál se na mě a hladil mě po stehnech.
- "Tak jo, beztak si musím někde koupit cigarety." políbila jsem ho, načež se on vrátil k přípravě snídaně.

***

Po jídle, sprše a mých přípravách jsem se mohli vydat k němu domů. Měl pěkný byt, prostorný a rozhodně ne takový, který bych k němu typovala. Nakonec jsme skončili v jeho bytě až do neděle a téměř jsme nevylezli z postele.

***

A tak jsem mu propadla, úplně a definitivně. Ani jeden jsme v tu chvíli nepřemýšleli, co bude, užívali jsme si jeden druhého. Aspoň na tu malou chvilku jsme byli šťastní, bezproblémoví. Bylo mi nádherně a najednou jsem byla tam, kde jsem měla, najednou jsem se cítila volně, v tu chvíli bylo jedno, že je to profesor. Byli jsme to MY, jen já a on. Aspoň na tu chvíli bylo všechno správně.