Professor Farrell (Colin Farrell FF - CZ)

kapitola 12.

Bylo tu pondělí, celá jsem se třásla, když jsem mířila tou nekonečně dlouhou chodbou k ředitelně. Bylo mi tak strašně zle, dech se mi zastavoval v krku a do plic se snad nedostávala ani polovina toho vzduchu.

A když jsem tu chodbu prošla, uviděla jsem ho. Stál tam, před těma dveřma a byl nervóznější víc, než jindy. Ruce měl zabořené v kapsách a přecházel z místa na místo. Všechno kolem mě jako by utichlo a viděla jsem jen jeho.

Milovala jsem ho. V tu chvíli jsem si to dokázala poprvé přiznat. Ale nemohla jsem mu to říct, ne dokud jsem nevěděla, jak tohle skončí.

Pomalu jsem zamířila k němu a on mi věnoval ten tmavý pohled, který byl plný lásky a strachu.
- "Ahoj." vysoukala jsem ze sebe.
- "Ahoj." přerývavě se nadechl a zamířil ke dveřím na které zaklepal. "Neboj, bude to dobrý." povzbudivě se usmál, ale spíš to vypadalo na úsměv, za kterým schovával strach.

Oba jsme vešli dovnitř.

Za těžkým dřevěným stolem seděl ten plešatý chlapík. Ředitel. Oba nás propaloval pohledem a my před ním stáli jako trestanci.
- "Myslím, že je vám jasné proč jste tady. Žádám vysvětlení." pronesl přísně aniž by pozdravil. "Jak dlouho to trvá?"
- "Pár týdnů." odvětil Colin bez zaváhání.
- "Něco takového jsem od vás nečekal. Jste tu tenhle rok nový a hned porušíte jedno z nejdůležitějších pravidel. Doufám, že si uvědomujete, že tohle musí skončit." řekl přísně.
- "Pane řediteli, nechápu proč. Náš vztah nijak neovlivňuje moje nahlížení na stujní hodnocení So...ehm...tedy..slečny Daley."

Ředitel se zhluboka nadechl, jako by v sobě chtěl potlačit vztek.
- "Vy se k tomu nevyjádříte, slečno?" propálil mě pohledem.
- "J-já..." zhluboka jsem se nadechla "Já skutečně nechápu, proč je tohle problém, pane řediteli. Jak řekl profesor Farrell, tak náš vztah nijak neovlivňuje to, co se děje ve škole. Stejně jako o našem vztahu nikdo neví." odvětila jsem a upřeně jsem mu hleděla do očí, abych to celé potvrdila.
- "Je to jen z mé dobré vůle, že jsem nepozval inspekci, která by vám, profesore, ukončila kariéru a slečnu Daley by vyhodila ze školy.." začal, postavil se ze židle a dál nás oba propaloval pohledem, zatímco stál za stolem.

Stáli jsme vedle sebe, jako zločinci čekající na verdikt před nejvyšším soudem.
- "Tento váš vztah zůstane nadále utajený a neprodleně skončí. Pokud se tak nestane, budu nucen pozvat inspekci. Nashledanou." zamračil se a my oba odešli na chodbu, kde teď bylo nesnesitelné ticho. Všichni byli ve svých třídách.

Stáli jsme naproti sobě. Díval se mi do očí, do kterých se mi hrnuly slzy.
- "Tohle je asi konec, co?" v půli věty se mi zlomil hlas a po tvářích mi začaly stékat slzy.
- "Já...prosím tě, nebreč..." pohladil mě po tváři a palcem mi setřel slzu "Bude to dobrý..." namlouval mi milosrdnou lež a to mě bolelo ještě víc.

Sklopila jsem oči a vzala jsem Colina za ruku. Pohrávala jsem si s tím jeho prstýnkem na malíčku a najednou jsem měla dojem, že i tenhle detail nebudu schopná postrádat. Po chvíli si ten prstýnek sundal a nasadil mi ho na prsteníček pravé ruky. Byl mi větší.

V tu chvíli bylo mi jasné, že tohle je konec.

Chytil mi bradu mezi palec a ukazováček a tak k sobě zvedl můj pohled. Nic neříkal, jen mi koukal do očí a stejně jako ty moje, tak i ty jeho se leskly slzami. Naklonil se ke mě a věnoval mi dlouhý polibek na rty a já jsem věděla, že tenhle je poslední. Potom se ode mě odtáhl, pohladil mě po tváři, otočil se a odešel pryč.

Dívala jsem se na jeho vzdalující se záda a bolelo to...bože...tak strašně moc to bolelo. Vyběhla jsem před školu, kde jsem si zapálila cigaretu a sesunula jsem se na zem s nesnesitelným pláčem.

Seděla jsem tam, dokud nevyběhli lidi ze školy na přestávku a nezvedla mě Kelly.
- "Co se stalo?" ptala se ustaraně a posadila mě na lavičku.
- "My...my se rozešli... Zjistil to....ředitel...a...a kdyby....kdyby jsme spolu zůstali, měli bysme problém.." vykoktala jsem.
- "Kretén." zamračila se "Nechceš jít pryč, když máme teď hodinu s ním?" optala se starostlivě.
- "Ne..." setřela jsem si slzy a zvedla jsem se z lavičky "..zvládnu to." zhluboka jsem se nadechla.

Odhodlaně jsem zasedla do lavice a nervózně jsem poklepávala nohou.
- "Tohle nejde. Musím pryč." vyskočila jsem z lavice a vyběhla jsem ke dveřím, do kterých vcházel Colin. Beze slova jsme se na sebe dívali, já byla ubrečená a on...ani nevím, obličejem se mu mihalo spoustu pocitů. Nemohla jsem se na něj dívat. Rozeběhla jsem se k autu a s brekem jsem odjela domů, kde jsem zalehla do postele.

Asi vypadám, že to přeháním, ale nikdo nemůže vědět, jak moc to bolelo.

____

A ten den to začalo. Padala jsem volným pádem a nebyl nikdo, kdo by mě chytil. Nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Měla jsem jeho prsten, na který jsem stále koukala, který mi Colina připomínal, ale nemohla jsem ho sundat, potřebovala jsem aspoň něco, co mi bude připomínat ty chvíle s ním.