Professor Farrell (Colin Farrell FF - CZ)

kapitola 11.

Propadla jsem mu...naprosto. Snažila jsem se tomu bránit a když se u mě tehdy objevil, nastal můj zkrat a já se nedokázala ovládat...ani trochu. Najednou jsme měli svůj vlastní kousek ráje, o kterém se nesměl nikdo dozvědět. Ráj, který byl to nejlepší, co jsem kdy zažila, ale zároveň mohl všechno v jedné chvíli zničit. A my se snažili dávat si pozor a já jen doufala, že to bude stačit. Doufala jsem, že se nám náš malý kousek ráje úplně nerozpadne.

****

V neděli večer mě odvezl domů. Seděli jsme v autě před mým domem a loučili jsme se. 
- "Tak zítra." usmála jsem se, když jsme se od sebe po několika minutách odtrhli.
- "Dobře." usmál se a hleděl mi do očí. Po chvíli se ke mě naklonil a opět mě dlouze políbil. "Radši běž, nebo si tě odvezu zpátky k sobě." pronesl mezi polibky. Tak jsem se od něj odtáhla a vystoupila jsem z auta. Mávla jsem mu a vydala jsem se k domu.

- "Kdo to byl?" optala se zvědavě mamka, když jsem přišla do kuchyně. Úplně jsem nevěděla, jak jí mám odpovědět. Rozhodně jsem nemohla říct, že je to můj učitel a ani jsem nevěděla, jestli je to můj přítel a když viděla, že se nemám k odpovědi, ptala se dál "Znám ho?"
- "No...myslím že ne." odvětila jsem zamyšleně a vážně jsem doufala, že na něj nenarazila a nebo nějakou záhadou nevěděla, že mě učí.
- "Kde jste se potkali?" pokládala mi stále další otázky.
- "Ve škole." odvětila jsem pravdivě
- "Takže spolužák?" široce se usmála.
- "No...něco takového." přikývla jsem a raději jsem před dalšíma otázkama utekla do pokoje. A samozřejmě jsem všechno zatelefonovala Kelly.

***

Druhý den ráno jsem vkročila do školy se zcela jiným pocitem, než jindy. Těšila jsem se, že Colina uvidím.

Při jeho hodině jsem se musela snažit, abych se na něj nevrhla před celou třídou, zatímco jsem nervózně poklepávala nohou. Byla jsem jak poblazněná puberťačka.
- "Měla by ses uklidnit." uchechtla se Kelly, když na mě začalo zírat víc lidí.

____

A takhle to chodilo každý den, dva týdny. Ve škole jsme dělali, že se neznáme a po škole jsme se scházeli. Většinou  u něj doma, kde jsem se na něj vrhla hned mezi dveřma. Večer mě pak vozil domů a o víkendy jsem zůstávala u něj.

_____

Další víkend jsme se rozhodli zajít na večeři. Colin mě vzal do restaurace na druhém konci města, kde bylo minimálně pravděpodobné, že potkáme někoho ze školy.

Seděli jsme u stolu, on se na mě díval jako nikdo jiný na světě. Pokaždé, když mi ten pohled věnoval, v očích měl jiskřičky, které dávali dojem, jako by mě viděl poprvé. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

A na tu malou chvíli bylo všechno dokonalé. A jak se říká, všechno krásné jednou končí a naše štěstí mělo skončit během pár chvil.

Víte jaká je pravděpodobnost toho, že potkáme někoho ze školy právě v téhle restauraci, zrovna v ten večer?

Naprosto minimální. Nebyla zrovna levná a taky byla na druhé straně města. Většina lidí ze školy si to nemůže dovolit.

A víte jaká je pravděpodobnost, že v páteční večer potkáte právě v téhle restauraci ředitele školy, který je parádní škrt, s milenkou?

Taková možnost je naprosto vyloučená. A přes to se to stalo.

Odcházeli jsme akorát pryč, Colin mě držel kolem ramen a něco mi vyprávěl. A právě v tu chvíli se naproti nám objevil náš ředitel. Kdyby jsme odešli jen o minutu později, vyhnuli bysme se mu, ale my šli právě v tu chvíli.

- "Farrelle? Slečno Daley?" pozvedl obočí, zcela očividně pohoršen tím, co vidí.
- "Pane řediteli.." začal Colin a já jen zaraženě hleděla na toho plešatého chlapíka a snad jsem ani nedýchala.
- "Nic neříkejte." zarazil ho a oba nás propaloval nelítostnými pohledy. "Vy i slečna Daley se v pondělí dostavíte do ředitelny. Tato situace se musí řešit." zamračil se a bez dalších okolků odešel ke svému stolu.

***
Celou cestu ke Colinovi jsme mlčeli. A mě se chtělo každou chvíli brečet. U něj doma jsem se převlékla, usadila jsem se do ložnice na postel a opřela se o pelest, nohy jsem pokrčila k tělu.
- "Co budeme dělat?" zeptala jsem se, když se Colin posadil vedle mě s flaškou tmavého alkoholu v ruce a na sobě už měl šedivé tepláky na spaní.
- "Já nevím." povzdechl si a podal flašku mě. Dal mezi nás popelník a zapálil si cigaretu, kterou nabídl i mě.

- "Budeme mít hodně velkej problém, že jo?" obrátila jsem k němu po chvíli pohled, když zrovna típal cigaretu a přebíral si ode mě flašku. Zvedl ke mě ty nádherné oči a pohladil mě po tváři.
- "Nějak to vyřešíme." jemně se pousmál a popelník položil zpět na stolek. "Pojď ke mě." pobídl mě, já se k němu přisunula a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Nemohla jsem pustit z hlavy to, jak se na nás ředitel díval a nemohla jsem se zbavit ani pocitu, že tohle mezi námi brzy skončí.

***
Asi za hodinu Colin usnul, stále mě držíc v obětí. A já, zatímco jsem se dívala na tu nádhernou tvář, jsem se snažila zadržet slzy, které se draly ven z mých očí. Nakonec jsem jim dala volný průchod a modlila jsem se, abych o Colina nepřišla.

___

Takže jsem stála nad propastí, která se stále zvětšovala a doufala jsem že se tohle všechno nezhroutí dřív, než to začalo. Nikdy jsem neměla strach ze ztráty, ale najednou mi hrozilo, že přijdu o něj a toho jsem se najednou bála.

Neexistovala možnost, jak zastavil ten pád, který začal tím večerem, kdy jsme šli na blbou večeři. Kdo by mi mohl radit teď? Kdo by mi mohl pomoct v takové situaci? Nebylo žádné východisko. Nebylo nic, co by nás oba zachránilo před tvrdým dopadem do reality z našeho malého ráje.