Kufr plný záhad (Newton Scamander FF)

Dočasné sbohem?

„A když jsme se tady všichni tak krásně po dlouhé době sešli," pokračoval Albus Brumbál směrem ke členům Fénixova řádu, kteří zabíjeli večer na poradě, „rád bych vám představil našeho nového člena Newtona Scamandera." U Merlinových vousů, to snad ne! křičel Newton v duchu. Celou schůzi se snažil stát ve stínu, co nejméně na očích a on teď udělá tohle. Proč?! Udělal krok do světla a oči všech přítomných se na něj upřely.

„Ani bych vás nepoznala, Newtone," ujala se slova Minerva McGonnagalová a se zájmem si ho prohlížela od hlavy až k patě skrz své hranaté brýle.

„Zdravím, paní profesorko." Chabě se na ni usmál a snažil se zahnat děsivé vzpomínky na hodiny přeměňování. Nebyl zase tak špatný žák, ale zrovna s tímto předmětem si nepadli dvakrát do noty.

„Nechte si tu profesorku," mávla rukou. „Prostě Minerva." Scamander nejistě přikývl.

„Viděla jsem tvoji fotku v novinách a na Ministerstvu," promluvila mladá žena se žvýkačkově růžovými vlasy. Mohla být jen o pár let mladší než on. „Jseš hledanej, že?"

„Tak trochu," přiznal a se zájmem ztřeštěně vyhlížející ženu pozoroval.

„Takových už tady máme... Snad taky nejsi vrah?" Newton netušil, jestli to bylo myšleno jako otázka očekávající odpověď... „Jsem Tonksová, mimochodem." Takže bez odpovědi, dobře, pomyslel si a stiskl jí nabízenou ruku. Slovo si opět vzal Brumbál.

„Jak to vypadá s Newtonovým obviněním na Ministerstvu?" Otázky byla mířená na Kingsleyho Pastorka, který už od začátku porady častoval Newta velice „milými" pohledy.

„Ta obvinění by sama o sobě nebyla tak vážná, kdyby neprchal," vysvětlil Pastorek. Newt nahodil nevinný výraz a pokrčil rameny. „Brzy to snad rozmotám." Brumbál rozvážně pokýval hlavou. Po chvíli se opět ujal slova.

„Tak to bychom měli. Dále bych rád probral..."

***

Uběhlo pár dní od Newtova náhlého příchodu do tohoto domu a dalo by se říct, že se všichni společně tak nějak sžili. Brali ho prostě jako jednoho z nich, což vůbec neočekával. Dokázal již úplně přirozeně rozmlouvat s manželi Wealeyovými, tropit žerty s jejich syny a se Siriusem zase probírat nejrůznější zákoutí kouzelnického světa. Musel však uznat, a sám tomu nemohl uvěřit, že nejvíce mu k srdci přirostla malá Ginny. Nikdy k dětem jakéhokoliv věku, neměl příliš kladný vztah. Cítil, že jim nerozumí. Ale Ginny byla jiná a hlavně ne zase tak malá...

***

Poklepal na kufr hůlkou, aby ho odemkl. Odklopil víko a zrovna, když byl jednou nohou uvnitř, někdo opatrně zaklepal na dveře. Podrážděně zasyčel a protočil panenky.

„Dále," vykřikl a rychle vstal. Možná vložil do svého hlasu o trochu více zloby, než původně plánoval. Dveře se pomalu otevřely on tak spatřil ohnivě zrzavou hlavu.

„Omlouvám se, nechci vás rušit," zašeptala Ginny a on si náhle uvědomil, že to přehnal.

„Ne, to já se omlouvám. Jen pojď," pokynul jí rukou a ona k němu přistoupila. Usmála se na otevřený kufr.

„Co děláte?" zeptala se zvědavě a snažila se nenápadně nahlédnout dovnitř.

„Zrovna jsem se chystal jí dovnitř a trochu to tam dole srovnat... Přidáš se?" Běžně smrtelníkům něco takového nenabízel.

„Můžu? Doopravdy?" vyhrkla dívka s neskrývanou, až dětskou, radostí.

„Následuj mě," pousmál se a vstoupil do kufru.