Kufr plný záhad (Newton Scamander FF)

„U Merlina, ti cizinci."

Porpentina Goldsteinová nervózně přešlapovala v hale Ministerstva kouzel a ostražitě se rozhlížela kolem. Snažila se v různorodých skupinách kouzelníků spatřit Kingsleyho Pastorka. Nutně s ním potřebovala mluvit. Cítila stále více zmatená děním okolo sebe samotné, okolo toho Řádu a Ministerstva. Nevěděla jak dál, potřebovala směr. Za běžných okolností by se tím už více nezabývala, jen si odpracovala své a poklidně se vrátila zpět do Států. Ale to již nebylo možné. Pokud tak sekta, kterou zmínila Queenie, byla skutečně v područí Temného pána, znamenalo to problém. A ona nutně musela vědět víc. No a potom tady byl Newton...

„Co tady vyvádíte?" Někdo ji popadl za paži a prudce s ní škubl. Překvapeně se podívala do tmavých očí toho člověka.

„Pastorku," vydechla úlevně, „hledám vás."

„Nápadněji by to nešlo?" zasyčel nebezpečně.

„Omlouvám se. J-já jen..."

„Co?"

„Přemýšlela jsem. Chci vědět více o tom vašem Řá-,"

„Mlčte!" Kingsley jí rázně skočil do řeči a obezřetně se porozhlédl. „O takových věcech se na veřejnosti nemluví, to je první pravidlo." Tina rychle přikývla a kousla se do rtu. Pastorek si ji chvíli se zvláštním výrazem ve tváři prohlížel, než opět promluvil. „Dobře tedy. Vezmu vás s sebou." Než se Porpentina stihla vůbec zeptat, kam ji vezme, přemístil je pryč.

„Co děláte?" vyštěkla, když se opět zhmotnili a vytrhla se z jeho sevření.

„Tiše," upozornil ji, ale již bylo pozdě. Úzkou tmavou chodbou, ve které stáli, se rozlehl ostrý ženský jekot. Až po chvíli si Tina uvědomila, že vychází z obrazu na stěně, dokonce sem tam rozeznala nějaké to slovo, ale upřímně se jí vůbec nezamlouvalo. Ze dveří naproti obrazu se vyřítili dva muži. Porpentina jen zděšeně sledovala celé dění před sebou. To, jak se snaží zatáhnout závěsy u portrétu, jak jim od úst odlétají nadávky. Oba úlevně vydechli, když žena na portrétu konečně zmlkla a otočili se na nově příchozí. Tina ty tváře znala. Jednoho z nich potkala před pár dny s Newtonem a fotografii druhého vídala na Ministerstvu na každém rohu. Sirius Black, uprchlý vrah. Vskutku skvělá společnost.

„Kdo je to, Pastorku?" zeptal se a podezřívavě si Porpetinu změřil.

„Tino!" ozvalo se za jeho zády potěšeně. Newton právě scházel po schodech dolů, v patách mu spokojeně poskakovala malá zrzavá holka. Předtím, než Newt zahlédl dobře známou tvář, spolu o něčem zaujatě mluvili. „Rozhodla ses?"

„Ještě ne úplně," opravila ho nerozhodně.

„Pastorku?" nedal se Sirius a pozvedl obočí.

„Jsem Porpentina Goldsteinová," představila se zřetelně.

„Mohla by nám pomoci," vysvětlil Pastorek nezaujatě a obešel Newtona, který se mezitím postavil vedle čarodějky.

„Jsem Remus Lupin," představil se vyšší z mužů. Po tváři se mu táhla hluboká jizva, která výrazně kontrastovala s jeho milým výrazem.„A tohle je Sirius Black."

„Jestli ji dotáhli z Ministerstva, ví, kdo jsem," prohlásil uštěpačně jmenovaný a nedůvěřivě si ji prohlédl. Následně i s Lupinem zmizel ve vedlejší místnosti za Pastorkem. Až po chvilce si uvědomila, že na chodbě s Newtem osaměli. Pomalu se na něj otočila, nevěděla, co si počít. Měla by se ho dotknout? Políbit ho? Vždyť předevčírem... Znamenalo to něco?

„Jsem rád, že jsi tady," promluvil do ticha. „Schůze za chvíli začne, neměli bychom je nechat čekat." Opatrně svou ruku položil na její bedra, otočil ji a pomalu vedl za ostatními. Těsně předtím, než do místnosti vstoupili, ji pustil. Netoužil po zbytečné pozornosti.