New chating (Dokončeno)

Finále

Poznala jsem mužský hlas.
"Proč mě chcete zabít?"

"Na tohle se mě ty holky před tebou taky ptaly." Řekl a přistoupil blíž.

Byl to muž kolem třiceti let, hnědovlasý, hubený, nesympatický.

"Prosím vás. Nechte mě jít. Udělám cokoliv." Řekla jsem s pláčem.

"Ne ne kočičko. Teď jsi moje. Ale s tebou si chci trošku hrát. Máš ráda hry?"

"Ne."

"To nevadí. Já totiž jo." Zasmál se.
"Rozvážu tě. Nechám tě tu v místnosti volně. Nepokoušej se utéct. Jsi ve sklepení. Nejsou tu okna a i kdyby se ti podařilo dostat náhodou z této místnosti všude jsou tu kamery. Kdyby ses dostala náhodou ven, hned bych na to přišel ty moje hvězdičko." Řekl a rozvázal mě.

Tekly mi slzy. Umřu.

"A připrav se. Za chvilku jsem tady." Zasmál se a zamčel mě tam.

Sedla jsem si do koutku a brečela.

Už nikdy neuvidím Edwarda, svoje kámošky, mámu, tátu a brášku...

Vstala jsem. Pokoušela jsem se otevřít dveře. Marně.
____________________________________

Po pár minutách jsem uslyšela otáčení klíčku v zámku.

Ach bože. Je tady.

"Ahoj krásko." Řekl.

Mlčela jsem.

"Jdeme se pobavit." Pronesl radostně a zamčel dveře.

Vyděsila jsem se. Co chce dělat?

"Jsi moje." Řekl a začal si svlékat tričko.

Ne. Tak tohle ne!!! Chce mě znásilnit!

Polonahý šel ke mě.

"Tak pojď prdelko ke mě. Je tu sice zima, ale na tu chvilku..."

Proboha! Já chci umřít.

"To mě radši zabijte!" Plivla jsem mu do obličeje.

"Na mě se neplive ty děvko!" Zařval a silně mě popadl.

Křičela jsem.

"Vysleč si tričko." Řekl nechutně.

Pevně mě stiskl.

"Neee!" Ječela jsem.
Odmítala jsem, ale když na mě vytáhl zpoza kapsy u kalhot pistoli, nemohla jsem nic jiného dělat.

"A teď podprsenku." Prohlásil.

Slzy mi tekly. Tohle je peklo. Tohle je to nejhorší, co by mě mohlo kdy potkat.

Rozepnula jsem si ji.
On vášnivě hlesl. A pistoli si zastrčil zpátky do kalhot. Byl unešený a na tohle jsem čekala.
Ztratil svou obrannost.

Rychle jsem mu ji vzala.
Zapla si podprsenku a mířila na něj.

"Pomalu kočičko. Vždyť ani nevíš, jak se se zbraní zachází." Řekl rozesmátě.

Měl pravdu. Nikdy jsem nestřílela. A co když tam nejsou náboje a on to ví?
Ale pak jsem se odhodlala.
Za všechny koho kdy zabil.

"Ty hajzle." Pronesla jsem a vystřelila.

Střelila jsem ho přesně do hlavy.
Krev vystříkla. On se okamžitě svalil mrtvý k zemi. Měl otevřené oči a z pusy mu vytíkala krev.

Zhrouceně jsem se opřela o zeď.
Proboha!

Hrozně jsem se klepala a brečela.
Ale co když tu má svoje lidi, kteří mě teď zabijou?

Oblékla jsem si tričko.

Vystřelila jsem zámek. Znala jsem to z různých filmů. Chvíli jsem si připadala jako nějaký akční hrdina a dost mě udivilo, že mi to se zbraní docela jde.

Vyšla jsem ven. Byla jsem na nějaké chodbě. Tmavé a chladné.
Vydal jsem se do prava, protože mi ta chodba přišla chozenější, bez pavučin a špíny na podlaze.

Chvíli jsem šla. Nakonec jsem se dostala k nějakým dveřím. Opět byly zamčené.
Musela jsem znovu vystřelit zámek. Bála jsem se, kolik nábojů ve zbrani ještě je.
Otevřela jsem dveře.
Byla jsem venku, v lese.
Štěstím jsem se skoro rozbrečela. 

Přežila jsem!

Chvíli jsem utíkala lesem. Pak už jsem ale nemohla, a tak jsem jenom šla. Ten les jsem čím dál víc poznávala.
Vyšla jsem na nějakou ulici.

Tak lidičky, je tu konec!!!
Všem moc děkuji za čtení!!!!!!
Moc mě bavilo to psát!

Ale tady je ještě jedna bonusová kapitola! Čtěte dál!!
⬇⬇⬇