Kdybych jen znala pravdu

1. kapitola

Psal se rok 1938, seděla jsem na hrázi a smáčela si nohy ve vlažné křišťálově lesklé vodě. Uslyšela jsem holčičí křik a své velké studánky upřela na hnědookou dívku se střapatými havraními vlasy. Za několik vteřin její pas obepnuly paže a vhodily ji do říčky. Voda se pod jejím dopadem rozvířila a smáčela mi kotníky. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a přitahla si nohy blíže k tělu.
,,Isaacu!" vykřikla dívka, jakmile se jí dostalo vzduchu. Po chvíli se škrábala ven z vody a ve vteřině se vrhla na světlovlasého chlapce a srazila ho na zem.
,,Teď vypadám, jako bych tam spadl s tebou," zasmál se chlapec. ,,To také byl můj účel," odvětila se smíchem dívka. Když se oba zvedli, upřeli zrak na mě.
,,Sestřičko! Copak? Stratila si knihy," zasmála se hnědooká dívka. Sklopila jsem pohled na má mléčně bílá lýtka a přála si, abych znala kouzelné slůvko, které by mi umožnilo neviditelnost.
,,Divím se ti, že si vůbec vylezla na slunce. Vždyť se na sebe podívej, vypadáš jako by tě vykoupali ve vápně," pokračovala dívka v narážkách na mou maličkost.
,,Ráchel nech mě být. Udělala jsem ti snad něco?" povzdechla jsem si a pohodila dlouhými blonďatými vlasy, tak aby mi nepadaly do obličeje.
,,Proč? Ty se ještě ptáš proč Charlot? Podívej se na sebe, děláš mi ostudu!" vyprskla a znovu se rozesmála.
,,Rachel starej se o sebe, o své tělo a mě nech být," statečně jsem na ni upřela své modré drahokamy.
,,Pfff já se o sebe starám dobře, narozdíl od tebe, ale víš co? Jdu s Issacem pryč, někde mezi lidi, protože já jsem narozdíl od tebe oblíbená," uculila se a odešla zpátky lesní cestičkou. Issác se na mě podíval a jemně se usmál. Otočil se na podpadku a utíkal za moji sestrou.
Proč za ní všichni dolézají? Napřiklád Isaac, moje sestra měla hodně podobných přátel a po chvíli je nechala být, opustila je a našla si nové. Možná se jim všem líbí jen hnědé až černé oči a černé havraní vlasy. Snad to dává smysl, protože o mě nikdo zájem nejeví. Svěsila jsem nohy dolů a ucítila slabý proud vody. Když nad tím tak přemýšlím, může mi to být ukradené, jsem o pět let mladší, je mi teprve deset, němela bych takhle přemýšlet. Možná dospívám rychleji, čtu knihy místo toho, abych si hrála s panenkami. Schovávám se přírodě a miluju klid, měla bych chodit do společnosti, hrát si s ostatními. Přece jen jsem jiná, odlišná a to nejen vzhledově, ale zárověn způsobem chování.

Vyškrábala jsem se na nohy a šla zpět domů. Bydlíme ve vesnici nedaleko Berlína. Jsem ráda, že nebydlíme v Berlíně narozdíl od mé sestry. Chodí tam s kamarády snad každý den. Má nové boty, nedivím se pak, že tam zvládne chodit pěšky každý den. Já nemám ráda boty, i když jsou pohodlné a ušité jen pro mě. Mnohem raději chodím bosá, chodidla mám ztvrdlá a odolná proti zákeřným kamínkům. Zatím jsem na žadný hmyz nešlápla, jen jednou na hřebík, ale naštěstí nebyla rána hluboká a vyléčila se mi.
V Berlíně je to teď pro nás nebezpečné, říkali nám to rodiče, ale Ráchel tam stejně chodí. Já tam navštěvuju jen školu, ale ona tam tráví snad všechen čas, přiznávám, že se o ní někdy bojím. Nerozumím tomu, co se tam teď děje, snad nějaké politické záležitosti a tomu já nerozumím.
Zaklepala jsem a vešla dovnitř, šla jsem do kuchyně a pozdravila maminku.
,,Dala by sis už večeři?" optala se a s úsměvem.
,,Ne to je dobré, nemám hlad," odvětila jsem a sedla si na židli.
,,Rozplýváš se mi před očima, měla bys více jíst, tak to vypadá, že nemáme na jídlo," povzdechla si.
,,Mami neboj se, hlad nemám a to si nikdo nemyslí," odpověděla jsem a zahleděla se do kaštanově hnědých očí.
,,Vždyť ani boty nenosíš a chodíš v bílé košili, ještě že ji más aspoň čistou," sedla si vedle mě a sevřela moje dlaně ve svých.
,,Co se to teď děje?" zeptala jsem se a sledovala překvapený výraz na její tváři.
,,Co myslíš," zamumlala, snažíc se mluvit zřetelně.
,,To, co se všechno děje...V Berlíně a tak," odvětila jsem. ,,Nemusíme se ničeho bát, ty se nemusíš ničeho bát, jsi v bezpečí a vždycky budeš broučku," pousmála se.
,,Ale to vy budete taky, že? Všichni budeme v pořádku?" smutně jsem zašeptala.
,,Určitě všichni-všichni budeme v pořádku," řekla a pevněji sevřela moje dlaně.
,,Ale říkala jsi, že to teď v Berlíně pro nás není bezpečné, ale proč, když jsi řekla, že se mi nic nestane a všichni budeme v pořádku?" řekla jsem zvědavě. ,,Ach děvče máš v sobě tolik otázek. V Berlíně stačí, aby sis dávala pozor, kde chodíš ano? Ať o tebe nemám starost, nikde se netoulej a běž rovnou domu," ujišťovala se.
,,Neboj maminko vždy chodím rovnou domů, snad jen někdy se podívám do obchodů, ale to jenom výjimečně," usmála jsem se a pohlédla do ustaraných kaštanových očí.
,,Tak dobře věřím ti," oplatila mi úsměv. ,,To jsem ráda," zazubila jsem se a ukázala světu mléčně bílé zuby.
,,Kde je vlastně Rachel? Neviděla jsi ji?" zeptala se a na tváří se jí utvořilo několik vrásek. ,,Viděla jsem ji. Myslím, že s Isaacem šli do Berlína," odpověděla jsem pravdivě.
,,Ach tak, doufám, že se ji nic nestane," pousmála se a pohladila mě po rameni. V tu ránu dovnitř vběhla naštvaná Rachel.
,,Mami! Oni mě nechtěli pustit do skoro žádného normálního obchodu!" zakřičela a naštvaně kopla do nohy židle, která stála vedle mě. ,,Ale ty přece víš proč to je, včera jsem ti to vysvětlovala," povzdechla si maminka.

/Vítám vás u mého nového příběhu, chtěla bych jen říci, že nemá propagovat nacismus ani žádné rasistické výroky. Většina postav je vymyšlených, pokud nepočítáme, známé osobnosti téhle doby, které snad poznáte. Slovo židé píšu s malým písmenem, protože v té době byli považováni za náboženskou skupinu a ne za národ. Doufám, že se vám kapitola líbí./

Měla bych vydávat novou kapitolu každý pátek.