Kdybych jen znala pravdu

12. Kapitola

Byl den jako každý jiný, alespoň jsem si to myslela. Uběhl týden a čekala jsem na svůj dopis, ale nic nepřicházelo. Seděla jsem na pohovce a čekala, kdy Wilhelm přijde domů. Když přišel, byl naštvaný a bouchnul dveřmi. Polekaně jsem zamrkala a sledovala ho z povzdálí.
,,Stalo se něco pane?" starostlivě se zeptala Hertha.
,,Byl spáchán atentát na obergruppenführera Heydricha, protektora protektorátu Böhmen und Mähren," posadil se a zhluboka se nadechnul.
,,Je to strašné, jak si jen někdo z podřadných Čechů mohl dovolit něco takového. Je to jeden z hlavních funkcionářů říše. Momentálně leží v nemocnici a všichni doufáme, že z toho vyvázne bez újmy na zdraví," dořekl a otřel si spocené čelo.
Vyděšeně jsem ho pozorovala a začínala mě pohlcovat lítost nejen k onomu významnému muži, ale i k Wilhelmovi, přece jen ho to rozhodilo.
,,To je mi velmi líto," dodala Hertha smutně.
,,Mně také," přidala jsem se a věnovala mu smutný pohled.
,,Charlott budeš muset ještě týden počkat ano? Jsou teď nějaké potíže s poštou," řekl mi a pohlédl mi do očí.
,,Samozřejmě...počkám," odpověděla jsem a jemně se usmála.

Za osm dní.

Četla jsem si ve svém pokoji knihu a poslouchala jednu desku na gramofonu, který mi tady Wilhelm dal. Uslyšela jsem klepání a hned po chvíli otvírání dveří. Přišel Wilhelm, vypnul gramofon a sednul si vedle mě.
,,Za pět dní se bude konat pohřeb v Berlíně," řekl a povzdechl si.
,,A-aha," vykoktala jsem ze sebe nervózně.
,,Snažili se ho zachránit, ale nezdařilo se to. Pojedeme tam spolu, byl jsem pozván i s chotí a jelikož manželku nemám, tak budu rád, když pojedeš ty," řekl a jemně se usmál.
,,Ráda pojedu," přikývla jsem a úsměv jsem mu z části opětovala.
,,Chtěla bys už ten dopis, že ano?" zeptal se a pohladil mě po vlasech.
,,Ano chtěla, stýská se mi," odpověděla jsem smutně.
,,Už přišel," mrknul na mě a já se nadšeně usmála.
,,Ale ještě ho musí zkontrolovat, je mi to líto, ale ještě budeš muset počkat," špitl.
,,Chápu," povzdechla jsem si a pousmála se.

Oblékla jsem si černé útlé šaty a vlasy si nechala Herthou zaplést do dvou copů. Nazula jsem si černé baleríny a šla k autu. Nasedla jsem si do zadu a chvíli čekala na Wilhelma.
,,Už jsem tady," vydechl a zabouchl za sebou dveře. Nastartoval a rozjel se na nádraží. Když jsme se tam úspěšně dostavili, tak mi otevřel dveře a zase je zavřel a zamknul. Chytl moji dlaň ve své a vedl mě k jednomu z vlaků. Tentokrát vlak vypadal docela dobře. Nastoupili jsme a posadili se na rezervované místo. Wilhelm znovu přitahoval moc pozornosti asi, protože byl v uniformě. Několik lidí se za námi otočilo a hned si potichu začali šeptat a několik z nich si sundalo čepici. Snažila jsem se usmívat a působit přátelský, ale Wilhelm vypadal jako vždy. Jeho tvář halily tvrdé rysy, modré oči, budící respekt, se bystře rozhlížely kolem. Nezavadily však pohledem o žádného z těchto lidí. Celkově z něj vyzařoval nutný respekt, ale já ho již vnímala jinak, měla jsem ho moc ráda. Uvelebila jsem se na sedačku v našem kupé a hned se začala dívat z okénka.
,,Pojedeme asi hodinu na letiště," odkašlal si Wilhelm.
,,Poletíme letadlem?" řekla jsem a vyděšeně se na něj podívala.
,,Ano," stroze odpověděl.
,,A-aha," zamumlala jsem a nervózně si začala hrát s prsty.
,,Nic to není, nemusíš se bát," řekl a jemně se usmál.
,,Dobře," špitla jsem a potichu vydechla.

Cesta uplynula rychle a my jsme za chvíli vystupovali z vlaku. Wilhelm mě dovedl k autu s připraveným řidičem, který nás dovezl k nedalekému letišti, kde na nás už čekalo letadlo. Nervózně jsem prešlapovala na místě a čekala až Wilhelm vyřídí všechny podrobnosti. Za nějakou dobu dorazil a vedl mě už přímo do letadla. Nebudu vám lhát, bala jsem se a moc, ale snažila jsem se to zvládnout a být silná. Společně jsme si sedli vedle sebe na sedačky a připoutali se. Zhluboka jsem dýchala a dívala se z malého okénka.
,,Přistaneme v Berlíně, nepoletíme moc dlouho, zkus usnout," řekl mi a pohladil mě po vlasech.
,,Dobře," špitla jsem a na sucho polkla.
,,Kdyby se cokoliv dělo, tak jsem tady," dodal a pousmál se. Vděčně jsem přikývla, opřela si hlavu vedle okénka a chvíli se dívala z okna. Když jsme začali vzlétat, znervózňela jsem a koutkem oka se podívala na Wilhelma. Jeho tvář zářila nezvyklým štěstím, díval se i přes mě z okénka a ve chvíli, kdy se letadlo definitivně odlepilo od země, stiskl ruce v pěst a vydechnul.
,,Chybělo mi to," špitl a opřel se o sedadlo.
,,Miluju létání," znovu pokračoval v šeptání.
,,Chtěl jsem pokračovat jako letec...ale nemůžu," šeptl a jeho rysy na tváří znovu ztvrdly. Jakoby v něm bylo více osobností, které se mezi sebou střídaly podle toho, co zrovna zažíval.
,,Jsi v pořádku? Není ti špatně?" starostlivě se zeptal a podíval se mi do očí.
,,Je mi d-dobře," špitla jsem a trochu se nervozitou zakoktala.
,,To jsem rád," odvětil a odvrátil pohled na druhou stranu. Hlavu si opřel o sedadlo a nejspíše se snažil usnout. Napodobila jsem ho a zavřela oči. Naslouchala jsem pravidelnému zvuku, které vydávalo letadlo a po chvíli snažení jsem usnula.

Vzbudila jsem se až, když jsem slyšela hlasitější zvuk. Rozlepila jsem víčka od sebe a všimla se, že přistáváme. Protřela jsem si oči a polknula tak, aby mi odlehlo v uších. Kolem prošel nějaký chlapec, vypadal velmi mladý a na sobě měl uniformu, kterou měli všichni, kteří na letišti pracují.
,,Pane jsme na místě," řekl, pohledem zabloudil ke mně a usmál se. Úsměv jsem mu s radostí opětovala, ale hned mi z tváře zmizel, když jsem si všimla Wilhelma.
,,Jsem snad blbý? Myslíš si, že nepoznám, když letadlo přistává?!" zařval na něj, až jsem sebou i já polekaně škubla. Jeho tvář v tu chvíli vypadala tak jinak. Byla narudlá, rty semknuté do úzké čárky a krásně modré oči jemně přivřené. Nevím, jak mě to napadlo, ale moje dlaň vklouzla sama do té jeho a palcem jemně přejela přes klouby. Trochu udiveně se na mě podíval a pousmál se.
,,Jdi mi z oči, na co čekáš," řekl už klidněji a zvedl pohled k onomu chlapci. Nervózně něco zamumlal a ihned odešel.
,,Zasraní Poláci, jsou všude, ale to se změní," zašeptal a stiskl moji dlaň. Byla jsem trochu vyvedená z míry a jen jsem ho sledovala a nehýbala se.

/Jak se vám líbí nová kapitola? Děkuji za ohlasy ❤️/