Kdybych jen znala pravdu

10.kapitola

,,Běž napřed a počkej na mě před brankou, za chvíli příjdu," řekl a otevřel mi dveře. Přikývla jsem a šla k brance, tentokrát byla odemknutá. Otevřela jsem ji a stoupla si ke kraji cesty. Nějakou dobu jsem čekala a dívala se k domu. Přerušila mě dlaň na mém rameni a já sebou polekaně škubla. Otočila jsem se a spatřila vojáka, prohlížel si mě naštvaným pohledem.
,,Kdo ti dal právo na mě pohlédnout polská děvko!" zařval a já na sucho polkla.
,,Já-já jsem Němka pane," vyděšeně jsem se zakoktala.
,,Tak ty mi budeš lhát!" vykřikl a za rameno si mě přitáhl blíž. Napřahoval se, že mě udeří, ale zastavila ho jiná paže a silně ho odstrčila na stranu. Polekaně jsem se rozhlédla kolem sebe a všimla si příchozího Wilhelma a vojáka ležícího na zemi. Vyrhla jsem se k němu a děkovně ho objala. Nic nedělal, jen tak stál a po chvíli mě pohladil po vlasech.
,,Běž si sednout do auta Charlotte, za chvíli tam příjdu," řekl a já přikývla. Došla jsem k autu a sedla si na zadní sedačku. Podívala jsem se jeho směrem a viděla, jak na vojáka něco křičí a on se mu vyděšeně dívá do očí. Na mě takhle ještě nikdy nekřičel, asi ho tím opravdu naštval. Po chvíli vojáka odstrčil a šel za mnou. Nasedl si na místo řidiče, nastartoval, připoutal se a vyjel.
,,Moc se omlouvám, už jsem si to s ním vyřídil, nic ti neudělal?" zeptal se.
,,Ne nic a děkuju," odpověděla jsem a usmála se, i když mě nemohl vidět.
,,To jsem rád a není za co," řekl a následně se začal věnovat jen jízdě. Jeli jsme asi hodinu a pak jsme dorazili do rušnějšího města. Wilhelm zaparkoval, vystoupil, otevřel mi dveře a pomohl mi vysednout. Dveře za mnou zase zavřel a vzal mě za ruku. Šla jsem vedle něj a zvědavě se rozhlížela kolem sebe. Když jsme vyšli na ulici, všichni lidé na Wilhelma pokukovali a někteří si i sundali čepici nebo klobouk. On nijak nereagoval jen občas zvednutím paže pozdravil může v podobné uniformě jako má on. Postupně jsme byli na trhu pro zeleninu a med, potom v pekárně, kde jsme koupili chleba a já dostala vánočku, kterou jsem cestou jedla v druhé volné ruce. Jelikož jsem už měla poměrně hlad, tak jsem ji za chvíli snědla.
,,Mohla bych do cukrárny?" nervózně jsem se zeptala.
,,Proč do cukrárny?...ale vlastně ano, můžeme," odkašlal si a já se nadšeně usmála. Po chvíli jsme ji našli a vstoupili dovnitř. Prodavač se nejdříve trochu vyděšeně a zároveň udiveně podíval na Wilhelma a potom si všimnul mě a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a sedla si na stoličku k menšímu stolu, na kterém byla váza s trochu uschlou květinou. Chvíli jsem čekala a potom přede mě Wilhelm postavil misku se zmrzlinou a lžičkou. On sám pil čaj a zaujatě mě pozoroval. Pomalu jsem jedla lahodnou zmrzlinu a šťastně se usmívala.

Jak málo mi tehdy stačilo ke štěstí, neuvědomovala jsem si nic, co se kolem mě dělo.

Když jsem dojedla a Wilhelm dopil, šli jsme ven a on mě vedl zpátky k autu. Spatřila jsem nedaleko od nás hned několik lidí, kteří měli kolem ruky bílý pás a v něm, pro mě známou, modrou hvězdu. Napadlo mě, že bych si s nimi promluvila, ale Wilhelm mě jemně zatáhl za ruku, když jsem se zastavila, a tak jsem pokračovala v chůzi k jeho autu. Sedla jsem si na stejné místo jako předtím a dívala se z okna na míhající se krajinu. Opřela jsem si hlavu a po chvíli unaveně usnula.
Vzbudilo mě až otevření dveří, hned jsem sebou polekaně škubla a nemotorně vystoupila z auta. Zamžourala jsem a ucítila, že mě Wilhelm chytil za ruku a vedl dovnitř domu. Několikrát jsem rozespale klopýtla, ale potom jsem se už dostatečně probrala a pozdravila Herthu.
,,Nemáte hlad?" zeptala se.
,,Já nemám, ale děkuju," odpověděla jsem, pousmála se a šla do svého pokoje.
Vzala jsem si knížku, kterou mi dal Wilhelm, sedla si na postel a začala číst. Bylo to napsáno trochu složitě a nějakým věcem jsem moc nerozuměla, ale přesto jsem to nevzdávala a četla, dokud mě nezavolala Hertha na večeři. Večeře byla jako obvykle velmi dobrá, ale nedokázala jsem ji dojíst. Šla jsem zpět do svého pokoje a ještě chvíli si četla, dokud jsem u toho neusnula.

Ráno jsem jen zamžourala a zmohla se jen na otevření očí. Něco jsem si pro sebe potichu zamumlala a sedla si. Měla jsem tady zhasnuto a knížka byla položena na stole. Pokroutila jsem nad tím hlavou a šla se umýt a převléknout, protože jsem na to večer zapomněla. Ještě jsem si vyčistila zuby a šla do jídelny, kde zrovna snídala Hertha.
,,Dobré ráno a dobrou chuť," popřála jsem ji a s úsměvem se usadila na židli vedle stolu.
,,Dobré a děkuju," odpověděla a úsměv mi opětovala. Pomalu jsem začala jíst snídani přichystanou pro mě. Chtěla jsem se zeptat, kde je Wilhelm, ale došlo mi, že asi už bude v práci. Dojedla jsem, došla si do pokoje pro knížku a šla si sednout za dům. Nejdříve jsem si jako vždy prohlédla, pro mě už známé, okolí.
,,Myslím, že bude bouřka," řekla Hertha a sedla si vedle mě. Několikrát zvědavě nakoukla do mé knihy, ale pak dělala jakoby nic.
,,Nemám ráda bouřky, zvlášť, když jsou v noci," špitla jsem a znechuceně sebou zatřásla.
,,Tak tahle vypadá, že je ještě daleko, možná přijde až zítra ráno, ale pochybuju. Spíše nás chytne někdy večer," řekla a zaujatě sledovala oblohu.
,,Achjo," povzdechla jsem si a naštvaně odložila knížku na stolek.
,,Jak se ti líbilo ve městě?" zeptala se Hertha.
,,Bylo to úžasné a moc jsem si to užila," nadšeně jsem odpověděla.
,,To jsem ráda," řekla potěšeně.

Nějakou dobu jsme jen tak seděly, povídaly si a rozhlížely se kolem. Hertha potom odešla chystat oběd a tady se začal zvedat vítr ze severu. Bouřka nás asi vážně nemine, pomyslela jsem si a zesmutněla. Šáhla jsem znovu po knize a začetla se. Přerušilo mě až volání na oběd a divné kousky popelu, dopadající kolem mě. Zfoukla jsem je z knihy, odložila ji a když se mi některé dostaly do úst, rozkašlala jsem se. Někdo něco hnusného asi pálí, se stálým kašlaním jsem rychle šla dovnitř do jídelny a sedla si ke stolu. Hertha přede mě položila polévku a sama si jednu přinesla a sedla si vedle mě.
,,Pan Settler dnes nepřijde na oběd?" zeptala jsem se, když jsem dojedla.
,,Ne nepřijde, má hodně práce," odpověděla mi a mrkla na mě.
,,Aha a...kdo byl ten pán, který tady s námi večeřel?" pokračovala jsem v mém zvědavém vyptávání.

/Můžete mi napsat váš typ na "onoho neznámého" muže. Jsem zvědavá, jestli se někdo z vás trefí. Doufám, že se vám kapitola líbila. Děkuju za všechno./