Kdybych jen znala pravdu

6.kapitola

Umyla jsem se, pečlivě se utřela do ručníku a převlékla se. Zalehla jsem do pohodlné postele a přikryla se. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Uslyšela jsem jemnou hru na klavír a překvapeně zamrkala. Přitiskla jsem se k hadrové panence a po několika dlouhých chvílích usnula.

Ráno jsem se probudila a očekávala rachot jedoucího vlaku. Když jsem nic neslyšela, vyděšeně jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. Po chvíli jsem úlevně vydechla, vstala jsem a ustlala si postel.
Oblékla jsem si bílé delší šaty a šla do jídelny. Wilhelm tady nikde nebyl, až po chvíli jsem spatřila Herthu. Položila na stůl snídani a na tváří měla zářivý úsměv.

,,Dobré ráno," řekla jsem.

,,Dobré Charlott, tady máš snídani," řekla a pokynula mi ať si sednu. Přikývla jsem a sedla si. Pomalu jsem ujídala.

,,Vy jste maminka pana Sattlera?" zeptala jsem se.

,,Ne to ne, jen tady posluhuju, vařím mu jídlo a uklízím," řekla a pousmála se.

,,Rozumím," přikývla jsem.

,,Kde jsi předtím bydlela Charl?" zeptala se Herta.

,,Nedaleko Berlína v malé vesničce," odpověděla jsem.

,,Tam to muselo být krásné," zamumlala.

,,Bylo a moc," povzdechla jsem si a zesmutněla. Stýskalo se mi.

,,A vy jste bydlela kde?" zeptala jsem se a upřela na Hertu pohled.
,,V Mnichově přímo v centru, ale někdy se najde chvíle, kdy rodinu navštívím. Můj bratr šel do války a já jsem žádala o práci, no a nakonec jsem dostala tuto a jsem tady. Nemůžu si stěžovat, nic mi tady nechybí. Jediné, co mi vadí, je, že když jdu nakoupit, cítím někdy strašně hnusný smrad," řekla a věnovala mi nechápavý pohled.

,,Já bych ráda šla ven, třeba do lesu nebo na louku, která je naproti nám a smrad mi nevadí," řekla jsem prosebně.

,,Nemůžu tě nikde pustit, ale můžeme jít později na zahradu," mrkla na mě.

,,Dobře a...uhm...vy máte psa?" zeptala jsem se a nervózně jsem si promnula prsty. Byla jsem tu jen chvíli a bude mi trvat, než si zvyknu na nové prostředí.

Lidé přece nejsou roboti bez citů...nebo snad ano?

,,Nemáme, je tu jen prázdná bouda," odpověděla mi.

,,Škoda," zamumlala jsem potichu.

,,Máš ráda psy?" zeptala se mě s úsměvem.

,,Ano a moc. Nám psa vzali, jmenoval se Werner. Byl to německý ovčák a měla jsem ho moc ráda. Bylo mi asi šest let, když jsem ho naposledy viděla," povzdechla jsem si zklamaně.

,,Chápu tě Charl, ztráta někoho milovaného bolí, ať už je to zvíře, člověk, nebo nějaká věc," odvětila a odnesla nádobí do kuchyně. Vstala jsem a šla pomalu za ní.

Když nádobí odložila do dřezu, usmála se na mě a zadním vchodem nás vyvedla na zahradu za domem. Bylo to tady moc krásné, ale ne tak krásné jako u nás doma. Sedly jsme si na stoličky a sledovaly okolní domy a přírodu. Schválně jsem nastražila nos a čekala jestli ucítím nějaký smrad, ale nic jsem necítila. Je to možná jen ve městě, snad možná z aut a nebo někdo pálí nějaké odpadky místo dřeva, uhlí a papíru. U nás byl také takový člověk v sousedctví, ale potom, co ho někdo udal, tak zmizel a nikdo neví kde. Možná je za to ve vězení, i když to nebyl až takový zločin, nebo snad ano?

Z přemýšlení mě vyrušily Herthiny slova.

,,Mohla bych ti uplést dva copy, máš vážně krásné vlasy," špitla a já se jemně studem začervenala.

,,Můžete a děkuji," vděčně jsem se na ni usmála.

Stoupla si za židli, na které jsem seděla a pomalu a důkladně mi zaplétala dva copy. Za nějakou dobu měla hotovo a pyšně se podívala na svou práci.

,,Myslím, že na to jak dlouho jsem copy nepletla, se mi to docela povedlo, co myslíš?" zeptala se a sedla si zpátky vedle mě.

Prohlédla jsem se v odrazu jejího menšího zrcátka a šťastně řekla: ,,Moc se mi to líbí, děkuju vám."

,,Není za co," odvětila a zadívala se, stejně jako já, na okolní prostředí.

,,Je tu krásně," špitla jsem a potichu si odkašlala.

,,To ano, není tady moc domů a je to na takové samotě, což mám ráda," řekla a loupla po mě pohledem.

,,Já taky mám ráda samotu, hodně jsem chodila na louku u našeho domu a nebo ke splavu a Ráchel se mi za to smála," povzdechla jsem si a sklopila pohled.

,,To je mi líto a...Ráchel? To je kdo?" nechápavě vyslovila její jméno.

,,Moje sestra," řekla jsem a pousmála se.

,,Aha jen mě zaskočilo to jméno," řekla a poupravila si prsty vlasy.

Seděly jsme tam spolu do oběda, kdy ho musela Hertha přichystat. Sedla jsem si do křesla v obývacím pokoji a znuděně si hrála s mými prsty. Překvapil mě až příchod Wilhelma, kdy jsem při jeho pozdravu překvapeně nadskočila.

,,Dobrý den," slušně jsem odpověděla a sledovala, jak si sedá naproti mě na pohovku.

,,Jak se máš Charlotto, je něco co bych pro tebe mohl udělat?" otázal se starostlivě.

,,Já-docela dobře jen si musím zvyknout, víte, je to pro mě tady nové. A uhm...chtěla jsem se zeptat, zdali by se dalo poslat moji rodině do Itálie dopis," odvážně jsem mu pohlédla do očí a cítila pot tvořící se na mých dlaních.

Nejdříve ho moje otázka trochu zarazila, což jsem poznala na výrazu na jeho tváří, ale pohotově mi odpověděl: ,,Můžu se o to pokusit."

,,Děkuju moc," vděčně jsem se na něj usmála, úsměv mi na chvíli opětoval, ale po chvíli zmizel z jeho tváře stejně rychle, jako se ukázal.

,,To je v pořádku," odpověděl s klasickým kamenným výrazem na tváří.

Stěží jsem zadržovala slzy, všichni mi moc chyběli, ale asi nejvíce můj otec. Vždycky mi dokázal poradit a mohla jsem se mu vyzpovídat o všem, co mě trápilo, ale teď tady se mnou není a já to všechno musím držet v sobě, je to namáhavé, snažím se být silná, ale nejde to hned.

Popotáhla jsem a vyhýbala se jeho pohledu, dokázal mi vyčarovat podivný mráz na zádech. Někdo by řekl, že to tak mám, protože se ho bojím, ale to bych neřekla, spíše z něj vyzařuje takový ten respekt.

,,Jsi v pořádku Charlotto?" zeptal se a prohlížel si mě.

,,A-ano jsem, jen...vzpomínky," zamumlala jsem a několikrát za sebou rychle zamrkala.

,,Dobře," odkašlal si a sundal si bundu nebo snad kabát, který tvořil část jeho uniformy.

/Další kapitola je tady, doufám, že se vám alespoň trochu líbila. Děkuju moc za jakoukoliv reakci./