Kdybych jen znala pravdu

2. kapitola

,,To se všichni zbláznili?! Kvůli tomu, že jsem židovka mě jako nepustí ani do obchodu s jídlem? To mám jako umřít hlady?!" řekla už klidněji a sedla si vedle mě.
,,Zlatíčko moc mě to mrzí, taky to nechápu, ale neboj se, všechno se zlepší, dejme tomu nějaký čas," povzbudivě se usmála.
,,Promiň, že jsem křičela, jen mě to naštvalo, snad je to časem přejde. Vždyť jsme taky lidé? To že jsme židé z nás nedělá někoho méněcennějšího," špitla a pousmála se.

Všichni jsme doufali, že se to časem změní k lepšímu, ale ono se to naopak zhoršovalo. Ráchel vyhodili ze školy, rodiče odevzdali pas. Já jsem stále ve škole a pas mám také. Chodím nejčastěji nakupovat jídlo a věci pro nás, protože mě do každých obchodů jako jedinou pustí a neuplivujou si předemnou, neshazujou mě na cestu, protože chodník je pro lidi, ale moje rodina lidé asi nejsou. Každý den jsem doufala, že bude lépe a všechno bude jako dříve. Vždyť to, co se děje, není v pořádku. Říkala jsem mamince ať zavolá policii, když nám z domu brali věci, ale ona to neudělala. Proč? Krást se přece nemá, nebo snad ano?

23.9.1939

Uplynul jeden rok a nic se nezlepšilo, ba naopak zhoršilo.

Utíkala jsem pryč, moje bosé nohy pravidelně dopadávaly na pokošené seno. Vlasy mi jako bílý závoj vlály za hlavou a čistě bílé šaty obepínaly moje tělo a z části se vlnily v rytmu větru kolem mě.
Zastavila jsem a rozhlédla se kolem, zhroutila jsem se na zem a schovala se do klubíčka. Zhluboka jsem dýchala a na tváří mi pohrával úsměv. Deset minut jsem se nepohla, dokud jsem neucítila dlaň na mém rameni. Vyděšeně jsem vyskočila na nohy a zhodila toho neznámého na zem. Couvla jsem, a když jsem si ho pořádně prohlédla, zjistila jsem, že to byl jeden z těch lidí, co jsou teď všude potom, co začala válka. Nevěděla jsem, co udělat, chtěla jsem utéct, ale nešlo to. Nezvedal se a já nedokázala odejít s pocitem viny. Zhluboka jsem se nadechla a šla k němu. Vypadal jako voják takový, kterých tady je spousta. Klekla jsem si vedle něj a prohlédla si jeho tvář. Měl ostře řeznou čelist, hrubé rudé rty a z pod helmy mu trčely světlé prameny vlasů. Dotkla jsem se jeho krku a po chvíli nahmatala tep. Nedávalo mi to smysl, jak jsem já mohla něco udělat vojákovi, vždyť jsem slabá.
Jeho rty se zkroutily do úsměvu a v okamžiku mě prišpendlil k zemi. Vyděšeně jsem koukala do světle modrých očí. Byly jako moře, obrovský oceán, ve kterém se snadno utopíte.
,,Prosím já-já jsem nechtěla, vylekala jsem se," kňukla jsem a doufala, že z toho nebude mit problém nikdo z mých blízkých.
,,Nic ti nechci udělat, sám bych si tím ublížil, vždyť jsi obyčejný německý civilista, copak vojáci zabíjí někoho jako jsi ty?" řekl a pousmál se na mě.
,,Aha, ale proč?" to bych nebyla já, abych se prostě zase na něco nezeptala.
,,To jsou mi otázky...takhle, vojáci prostě neútočí do lidí jako jsi ty? Dobře?" uchechtnul se a načechral mi vlasy. Podal mi ruku a vyzvedl mě na nohy.
,,A navíc jsi mě nenechala tak, šla jsi mi pomoct, a právě tohle jsem zkoušel, jestli utečeš, nebo se otočíš a pomůžeš mi," řekl a já jen kývla na pochopení.
,,Jak se jmenuješ maličká?" zeptal se a sklonil se, tak aby mi viděl z příma do očí.
,,Charlotte," špitla jsem a vytrvale mu hleděla do očí.
,,Příjmení?" pokračoval.
,,Rauterová," odvětila jsem a uhnula pohledem na stranu.
,,Proboha, moc se omlouvám, vašeho otce obdivuju a je mi moc líto, že zemřel na následky jeho ošklivé choroby, obdivuju ho jako vojáka, protože toho během války pro Německou říší udělal mnoho, ale jeho jméno je ctěno," nervózně řekl, postavil se do pozoru a zasalutoval, nebyl to ten pozdrav, kterým se všichni zdraví, ale pouhé zasalutování. Nevěděla jsem, jak to myslel, vím, že mám jiné jméno než rodiče, ale to snad není natolik výjimečně. Můj otec není voják a nikde nepadnul, asi se spletl, ale rozhodla jsem se o tom pomlčet.
,,V pořádku," odkašlala jsem si.
,,Smím tě doprovodit domů?" zeptal se a moje srdce se zběsile rozbušilo, proboha jen tohle ne.
,,N-ne t-to není potřeba, mám raději samotu," pousmála jsem se.
,,Tak dobře," řekl, sevřel mou dlaň a políbil ji.
,,Uhm...tak zatím na shledanou," zamumlala jsem. ,,Na shledanou," řekl, pousmál se, otočil se na podpadku a odešel opačným směrem.
Promnula jsem si rukama tvář a vydala se zpátky domů. Klepla jsem na dveře a vešla. Zavřela jsem za sebou a všimla si, že maminka, tatinek i Ráchel sedí u stolu v kuchyni a o něčem se bavi. ,,Dobrý den," řekla jsem a přisedla si. Rozhlédla jsem se a všimla si, že tu zase chybí více věcí. ,,Ahoj miláčku," špitla maminka a políbila mě do vlasů. Všechny tváře pohlcoval strach a vypadaly strápeně a takhle to pokračovalo další rok.

Bylo to pořád horší a horší. Dospívala jsem a měnila se. Stále jsem navštěvovala školu, ze které vymizelo hned několik známých tváří - mých přátel. Jen já jsem tady stále byla a snažila se zneviditelnit, jenže ono to nešlo. Po létě 1940 se všechno změnilo ještě k horšímu. Naší učitelé se změnili, učili nás lidé, kteří ubližovali moji rodině. Tři další měsíce se mi dařilo splynout v davu, tak aby si mě nevšímali, když najednou někdo poklepal na mé rameno, byl to poručík, který nás učil.
,,Pojď prosím se mnou," pousmál se a vedl mě do jeho kabinetu. Usadila jsem se na židli a nervózně si proplétala prsty.
,,Jsi příkladem německé dívky Charlotte, krásné dlouhé světlé vlasy, jemné jako hedvábí," začal splétat moje vlasy do copu. Jemně jsem sebou trhla a nervózně se ošila.
,,Máš nádherné modré oči, čisté. Tvar tvého obličeje je na milimetr přesný, jsi příkladem nádherné Árijky. Chtěl bych, abys byla moje dcera, protože to by si přál každý Němec," řekl a dopletl můj cop.
,,Vstaň," řekl a já poslechla.
Tázavě jsem se na něj dívala. Pohladil mě po hraně tváře a po chvíli ruku odtáhl. ,,Co nejdříve by ses měla rozloučit se svými rodičmi a teď běž do třídy, ať nezmeškáš další hodinu," otočil se a otevřel mi dveře.

/Další kapitola je tady, snad se vám líbila./