Kdybych jen znala pravdu

9.kapitola

,,Mohla bych se zeptat, kdy dorazí odpověď na ten můj dopis?" položila jsem svoji otázku.

,,Asi za týden," odpověděl mi ihned.

,,Děkuju," vděčně jsem se usmála. Úsměv mi z části opětoval a sedl si ke stolu, kde už Hertha dávala oběd. Napodobila jsem ho a sedla si vedle něj. Pustila jsem se do jidla a když jsem dojedla, tak jsem poděkovala, zvedla se a šla si sednout na zahradu.

Po chvíli nesmyslného pozorování okolního prostředí, jsem uslyšela jemnou hru na klavír a nadzvedla zvědavě obočí. Znovu hrál na klavír, ale tentokrát nebyl večer, asi má dnes volno. No jasně, vždyť večer přijde ten důležitý host, proto je doma.
Pousmála jsem se, zavřela oči a poslouchala každý tón klavíru. Viděla jsem ho před sebou, běhající prsty, černá, bílá, černá, bílá, bílá...

Zmateně jsem zatřásla hlavou a vytrhla se z mého přemýšlení. Klavír přestal hrát a já se ihned zvedla a šla zpátky dovnitř. Vybírala jsem si nějaké vhodné oblečení a vytáhla bílé šaty, které jsem dostala od něj. Oblékla jsem si je, zatočila se dokola a zasmála se. Utíkala jsem do kuchyně a zářivě se usmála na Herthu, úsměv mi nadšeně obětovala a poklepala na místo vedle sebe. Sedla jsem si tam a tázavě se na ní podívala.
,,Úpletu ti nějaké copánky?" mrkla na mě a já kývla na souhlas.
Cítila jsem její hbité ruce, jak mi postupně splétají jeden dlouhý cop, který zakončily bílou stuhou.
,,Děkuju moc," šťastně jsem řekla a prsty projela po mých jemných vlasech.
,,Není vůbec zač děkovat," odpověděla a pousmála se.
Vyrušilo nás až prasknutí dveřmi a dva hrubé hlasy. Vyděšeně jsem zamrkala a podívala se na Herthu. Snažíc se mě uklidit, mě pohladila po rameni a povzbudivě se usmála. Když se kroky i hlasy blížily, zabloudila do kuchyně. Otočila jsem se a spatřila Wilhelma a vedle něj dalšího muže ve velmi podobné uniformě. Slušně jsem se usmála a ihned pozdravila. Dotyčný jen kývl rukou a jemně se pousmál. Měl velmi divný pohled, kulaté menší brýle a útlou až vyhublou postavu. Přiznávám, že mi trochu naháněl strach, ale ten jsem jen přiložila k senilitě prvního dojmu a opatrně si šla také sednout ke stolu. Celou dobu jsem trochu pokukovala po Wilhelmovi, abych si byla jistá, že dělám vše správně. Když Hertha postupně nosila jídlo, jedla jsem, jak nejlépe jsem dokázala. Dávala jsem si pozor, abych jen omylem potichu nemlaskla nebo nesrkla. V mysli jsem před sebou měla jen můj dopis a šťastnou tvář mé rodiny. Wilhelm a onen muž se nějakou dobu bavili o postupech na východní frontě, ale když trochu odbočili od tématu, začali mluvit pro mě neznámým jazykem. Nebyla to němčina, znělo to podobně, ale přesto jsem nedokázala pochytit snad jediné slovo. Soustředila jsem se tedy jen na jídlo, dokud se onen muž nahlas nezasmál a nezamumlal: ,,Ach ty židovské svině."
Trhla jsem sebou a trochu pootevřela ústa. Ihned jsem se podívala na Wilhelma, ale jeho tvář byla klidná jako většinu času. Polkla jsem všechny slova i s jídlem a dělala, že jsem nic nezaslechla, ale něco uvnitř mě se nemohlo dočkat, až tenhle divný muž, co nevidět odejde.
Dojedli jsme a Hertha odnesla všechno nádobí ze stolu. Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale přišlo mi to neslušné, tak jsem stále seděla a nervózně pokukovala po Wilhelmovi. Popíjeli nějaký koňak a mluvili mezi sebou v tom divném jazyce, jak jsem již zmínila. Potichu jsem si povzdechla, seděla na místě a nic nedělala.

,,Přesuneme se do moji pracovny?" zeptal se Wilhelm.

,,Ano to můžeme," odpověděl onen muž a oba odcházeli. Když jsem jejich kroky už neslyšela, tak jsem si s úlevou vydechla. Zvedla jsem se a šla si sednout na terasu. Četla jsem moji oblíbenou knížku a nevnímala okolí. Mohla jsem tu být hodně dlouho, protože jsem přečetla úplně celou knihu a odložila ji na stůl. Unaveně jsem se protáhla a rozhlédla se kolem. Byla už skoro tma a byla mi už trochu zima, a tak jsem šla zpět dovnitř. Zamířila jsem hned do mého pokoje, kde jsem si vzala košilku na spaní a potom se šla umýt.
Vyčistila jsem si ještě zuby, učesala vlasy a šla zpátky do mého pokoje. Ulehla jsem do postele a když už jsem skoro usínala, otevřely se dveře. Zmateně jsem si sedla, když se rozsvítilo světlo.
,,Moc dobře ti to šlo," řekl Wilhelm a pohladil mě po vlasech.
,,Děkuju," odpověděla jsem a usmála se.
,,Mám pro tebe nějakou knížku, položím ti ji na stůl a ráno se na ní podíváš, ale teď dobrou noc," zašeptal a zavřel za sebou dveře.
Nestačila jsem ani odpovědět, a tak jsem si zpátky lehla a po chvíli usnula.

Otočila jsem se na pravý bok a pootevřela oči. Nahlas jsem zívla a posadila se. Pohledem jsem zabloudila ke knížce ležící na stole. Sedla jsem si na kraj postele a prohlédla si ji. Zajímavý název Můj boj asi nějaká detektivka. Všimla jsem si však autora a nevěřícně nadzvedla obočí. Knihu jsem prolistovala a zjistila, že je něco jako autobiografie a odložila ji zpátky na stůl. Pomalým krokem jsem šla do jídelny a sedla si ke stolu, kde jsem už měla přichystanou snídani. Pustila jsem se do jídla a když jsem dojedla napila jsem se bylinkového čaje. Vstala jsem od stolu a rozhlédla se kolem sebe.
,,Už jsi vzhůru a jak vidím tak i po snídani," řekl Wilhelm, který se zničeho nic objevil za mnou. Měl jako obvykle uniformu, perfektně zčesané světlé vlasy, tvrdé rysy ve tváří a zářící modré oči. Rudé rty uvolněné do rovné hrubé čáry.
,,Ano bylo to moc dobré," odpověděla jsem a pousmála se.
,,Slyšel jsem od Herthy, že toužíš jet do města nebo se jít projít do okolní krajiny," řekl a nadzvedl jedno obočí.
,,A-ano," nervózně jsem se ošila.
,,Chtěla bys dnes se mnou do města?" zeptal se a já si mohla všimnout malého náznaku úsměvu na jeho rtech.
,,Moc ráda," odvětila jsem a nadšeně se usmála.
,,Dobře, tak se tedy převlékni a přijď ke dveřím," odkašlal si a já souhlasně přikývla a běžela se rychle převléknout. Oblékla jsem si bílou košili a hnědou sukni. Trochu jsem si pročesala vlasy, a šla ke dveřím.

/Doufám že jste si tento díl užili. Jsem moc ráda za všechny vaše reakce. Dejte mi vědět, co si myslíte o tomto dílu./