WHO AM I? Harry Potter

zjištění

Pro všechny, komu se tento příběh líbí :*

Čas tady ubíhá poměrně rychle, pomyslím si a sednu si na listím zasypanou lavičku. Je začátek října, přesněji řečeno dva dny před famfrpálovým zápasem. Je sobota, takže mám celý den volno. Je tu až nezvykle klidno. Tento víkend šel třetí až sedmý ročník do Prasinek, takže když nejste ve Velké síni, nebo ve vaší společenské místnosti, nikdo na vás nenarazí. Užívám si příjemně studeného podzimního vánku. Najednou ke mně přilétá Merlinka a dává mi můj dopis. Otvírám jej. Na tento dopis dlouho čekám, týká se to tátova soudu. Píšou mi, že si mě můj otec adoptoval a po ukončení tohoto školního roku, bude mým novým domovem dětský domov. COŽE? Přečtu si dopis asi ještě padesátkrát, než mi dojde, že tedy nemusím být mudlovská šmejdka. Tátu, i když vlastně to není můj táta, zavřeli na 4 roky odnětí svobody. Okamžitě vybíhám směrem k hradu. Musím najít svoje pravé předky a možná i rodiče. Doslova se vřítím do knihovny a půjčuji si všechny knihy, které se týkají zmiozelských studentů. Jsou tu i takové ty ,,maturitní fotky“ naštěstí barevné a hýbou se. Půjčím si je všechny. Vím, že je to hloupé, ale někde začít musím. Jdu do společenské místnosti, kde na mě z křesla mává Marcus. Když si sednu na svou postel, dám si všechny ty knížky vedle sebe. Začínám od těch nejnovějších. Listuji těmi knihami už asi hodinu, ale pořád nikdo, kdo by mi byl alespoň trošku podobný. Pak si vzpomenu, že každá změna rodinných stavů se musí nahlásit řediteli. Jdu tedy do jeho pracovny. Chrlič mě ovšem bez hesla dovnitř nepustí, tak se vydávám za profesorkou McGonagallovou. Když jí podávám svůj dopis, podiví se tomu, co je v něm napsáno a pak řekne, že to zařídí. Je asi tak čas na oběd, jdu tedy do Velké síně, která je, jak se dalo předpokládat, absolutně prázdná. Už jsem si pomalu zvykla jíst vydatné obědy, tak si dávám kuřecí stehýnko, bramborovou kaši a jako zákusek můj již oblíbený čokoládový dort (samozřejmě, že ne celý). Už jsem skoro po jídle a říkám si, že si zbytek dortu dojím na mé oblíbené lavičce u jezera. Když k ní přicházím, je prázdná, sedám si a zadívám se na listím posetou vodní hladinu. Nádhera! ,,Smím si přisednout?“ ozve se za mnou mužský hlas. Patří profesoru Snapeovi. Přikývnu. ,,Poslední dobou na sebe máme nějaké štěstí, nemyslíš?“ zeptá se mě a usměje se. Líbí se mi ten  jeho úsměv. ,,No asi ano, pane profesore.“ Odpovím.,,Ale, ale co jsi mi slíbila, žádné pane profesore, mimo školu. “ usměje se na mě a pouští se do svého čokoládového dortu. ,,Taky vám tento chutná?“zeptám se ho. ,,A jak, nedovedu si bez něj představit život.“ Opět se usměje. Pak se mě zeptá co se děje, že prý jsem vždycky veselejší. Uvažuju o tom, jestli mu to mám říct, nebo na. Přece jen je to trošku osobní věc, ale myslím, že profesor Snape toho o mě ví víc, než já sama. Podívám se na něj a všímám si určité podobnosti, mezi námi má stejné vlasy stejný úsměv stejnou světlou, ba i nezdravou barvu pleti. To ne. Blbost. Na toto nebudeš myslet Mio, ani kdyby se stalo, bůh ví co. Nakonec ze své hlavy vytlačím jistou myšlenku a říkám:,,Dneska jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná.“o tom, že hledám své rodiče, jsem se mu nezmínila, co by si o mě jen pomyslel? ,,Aha.“řekne jen. Pak se omluví, že už musí jít a ještě mi popřeje hodně zdaru ve famfrpálu. Nevím proč teď, vždyť s ním mám ještě v pondělí hodinu. Pak ještě chvíli přemýšlím, a když se začne stmívat, vracím se do hradu. Ve společenské místnosti je rušno. A uvidím toho, koho už v životě vidět nechci Malfoye. Než něco stačí provést vybíhám po schodech do dívčích ložnic. V neděli, máme trénink. Zítra s Mrzimorem nesmíme prohrát, ani za nic. Když trénink skončí, jdu s Marcusem na procházku, po obědě se jdu připravit na zítřejší vyučování. Píšeme z lektvarů. Pro mě by to měla být hračka, ale stát se může cokoli. Večer se podívám na nástěnku a zjišťuji, že zítra máme jenom dvou hodinovku lektvarů. Super!!! Jdu spát.

doufám, že se vám tato kapitola líbí. nějaký votík potěší mám vás ráda ;)