Pět plus jeden kocour

11. Ženská logika

„Ree," zachraptěl trochu vyděšeně, „ty se na mě taky zlobíš?"

Zavrtěla jsem hlavou. Vešel a podal mi župan, pak mě zvedl do náruče a posadil na postel.

„Miluju tě," řekl, nejspíš nevěděl, co s plačící ženou. Moc tomu nepomohl. S dalším vzlykem jsem si schovala obličej do jeho trička.

„Už mě nebude chtít nikdy ani vidět," zaskučela jsem.

„Rito, sama víš, že to není pravda. Jak dlouho jste spolu? Po nějakých dvou letech se na tebe přece nemůže jen tak ze dne na den vykašlat."

„Pěti."

„Cože?"

„Jsme spolu pět let."

„Páni. No vidíš, tím spíš..."

„Ale ona to bere jako hroznou zradu," vybuchla jsem znovu a hodila se dozadu na postel.

„Tak bychom teď měli být potišejc," rozhodl Felix a strčil hlavu pod můj župan, takže jsem vyjekla.

„Felixi! Tohle nemůžeme!"

„Pššt," zasyčel, až mě dole ofoukl jeho dech.

„Ksakru, Felixi," zašeptala jsem, když si pod županem razil cestu a jak postupoval, nezapomínal sázet polibky.