Zlomená dívka se sklání nad pár zažloutlými papíry. Bylo do nich přeci vloženo tolik emocí, snů a nadějí, přesto teď leží na dně tmavé zásuvky. Čím to, že nejsou opečovávany, ukazovány dětem či zarámovány?
Shrbená, skoro groteskní postava s mastnými vlasy, propadlými tvářemi a pohublým tělíčkem bere do své ručky omšelou propisku. Je skoro ku podivu, že paže působící jako uschlá květina, se i tímto nepatrným pohybem nerozpadne v prach.
Dívka do prázdných stránek vkládá všechen smutek, bolest, zklamání i nenávist.
Kromě slz vtiská na prázdné stránky slova, která jí pomáhají dostat se dál od
černo-bílého světa, kde je sama jen se svými myšlenkami.
----------------------------------------------------------------------
1.9. 2006
Malá holčička s copánky nejistě přešlapovala ve dveřích první třídy.
,,Nazdar", pozdravil jsi mě a natáhl ke mě ručku.
Dopadlo by to celé jinak, kdybych se tě nechytila?
Já se tě však nesmněle chytla a ty jsi mě opatrně vtáhl do třídy. Sedli jsme si do poslední lavice u okna. Bylo to jen naše místo.
Teď je tvoje místo v mém srdci.
ČTEŠ
Dopisy ze zákoutí mysli
General FictionZdravím Tomo, víš, že mě ten svět ničí? Ten svět plný smutku, bolesti a strachu. Ten svět, hubící jakýkoliv pokus o štěstí. Ten svět, který mě už tolikrát srazil na kolena. ------------------------------------------------------ Jedno tělo, jedna my...
