Dopisy ze zákoutí mysli

Část VIII.- Den, kdy jsem ti rozšlapala vyhlídky

13.5. 2012
V kapse bleděmodré mikiny se mi protivným cinknutím ohlásila SMS. Byla zřejmě od tebe, rodičů nebo operátor, nikdo jiný mi totiž nepsal. Tedy,  pokud jsem neměla narozeniny či svátek,  pak se ozvali i jiní rodinní příslušníci.
Ano,  vážně jsem už měla vlastní mobilní telefon, tudíž jsem byla oficiálně velká holka.

Velká holka s příliš malou dávkou empatie,  porozumění a nesobectví.

,,Ahoj! Mám super zprávu,  stav se. Tomo " Ohlašoval krátký text z displeje.
Změnila jsem tedy směr mé chůze a vydala se malou uličkou naproti chodíku směrem k tobě.

Ani nevím, co mě to tehdy napadlo. Doslova.

Z jednoho tmavého koutu se najednou začali vynořovat spolužáci z vyššího ročníku,  načež se semkli do kruhu okolo mě.

Myslím, že není třeba popisovat děj, jež se odehrával mezi cihlovými zdmi.

Každopádně,  když jsem dorazila k tobě a tvé babičce,  byla jsem zmalovaná opravdu mistrně.
Nad levým okem mi zel fialový mokokl,  na bradě se vybarvily výstavní podlitiny v modro-žlutém odstínu a to nemluvím o potlučených rukách, otlacích na krku ani zrasených dolních končetinách.

Zasloužila bych si ještě třikrát víc.

Na nic jsi nečekal a vtáhnul mě do bezpečí domova, usadil mě k dubovému stolu a šel jsi pro lékárničku.
Poslušně jsem si nechala ošetřit všechna zranění,  avšak hned jak jsi to dodělal jsem tě donutila sednout si vedle mně.

Vedle té,  která ti rozdupala vyhlídky na lepší život.

,,Co, že se to stalo za náramnou novinu? " Prohodila jsem, tak vesele,  jak jen zbitý člověk může.
,,VzaliměnagymnáziumJameseWatta", vysypal jsi ze sebe takovou rychlostí,  že jsem jen zaregistrovala každé třetí slovo.

Snad by bylo lepší, kdybys tu větu vůbec nevyslovil.

,,Můžeš to prosím říct pomalu a srozumitelně?" Zeptala jsem se se značnou nejistotou v hlase.
Zhluboka jsi se nadechl a již o poznání mírněji zopakoval svou minulou větu, ,, Vzali mě na gymnázium Jamese Watta".

Proč jsi byl tak hodný?  Vždyť jsi viděl, kam až to došlo.

Možná, že jsi čekal nadšený potlesk, pochvalu nebo uznalé poplácání po zádech. Správná odpověď však nebyla ani jedna z předchozích možností.
Já jen seděla a nevěřícně zírala,  načež mi začali téct horké slzy po bolavých tvářích.
Stačil ti jeden pohled na mě,  tvoji zbídačenou kamarádku a zahodil jsi šanci,  po které jsi toužil tak dlouho.

Já bych pro tebe něco takového neudělala,  já uměla být sobecká.

Bez jediného slova jsi vstal,  přešel k nástěnce,  kde se vyjímal dopis o tvém přijatí a roztrhnul ho na dvě části. 
Následně jsi trhal a trhal,  dokud jsi to, co dříve bývalo dopisem,  nerozcupoval na malinkaté kousky.

V ten den ani tvé laskavé oči nezůstali suché.