10. 10. 2010
Už jen to datum bylo zvláštní.
Seděli jsme u vás doma v prostorné kuchyni a upíjeli heřmánkový čaj od tvé mamky.
Tři lidé, tři židle, tři hrnky, ale jen dva čaje. Nebylo to divné?
Tvoje mamka si s námi vesele povídala, smála se a radostně zpívala.
Měla jsem ji ráda, i přes plnoštíhlou postavu, která dokazovala, že stvořila nový život.
Ale já ho zničila.
I přes vrásky, které dokazovaly, kolik trápení tato žena překonala.
Dokonce i já ho způsobila.
I přes hrubé ruce, které dokazovaly množství hrubé práce, jemuž se žena nevyhla.
Kvůli mně musela začít pracovat na dva úvazky.
Ale hlavě jsem ji měla ráda pro její ústa. Ústa, která dokázala obdařit uklidňujícím úsměvem, slovy útěchy, i vyhubovat a to vše pro naše dobro.
Dobro je relativní pojem, nemyslíš? Řekl jsi, že jí bude jen lépe, jak to však dopadadlo...
Když jsem však vyslovila onu otázku, její postava ochabla, vrásky se prohloubily, mozolaté ruce se zaťaly a její ústa zůstala dokořán.
Dnes se jí už vůbec nedivím.
I pět minut po vyřčení mé otázky stále kolem nás zněla její ozvěna.
Proč tvoje maminka nemá vlasy? Vždyť tak není vůbec hezká.
ČTEŠ
Dopisy ze zákoutí mysli
General FictionZdravím Tomo, víš, že mě ten svět ničí? Ten svět plný smutku, bolesti a strachu. Ten svět, hubící jakýkoliv pokus o štěstí. Ten svět, který mě už tolikrát srazil na kolena. ------------------------------------------------------ Jedno tělo, jedna my...
