Polozhroucená groteskní postava, opřená o knihovnu, připomíná loutku, které někdo přestřihl provázky.
S prázdným pohledem a bezvládným tělem, neschopna pohybu, jen zhrouceně leží a jediné, co ji nutí sebrat tu špetku posledních sil, které jí zbyly, je vzpomínka na Tomoa.
Toho roztomilého chlapce, který ji potkal.
Toho milého kluka, který ji měl rád.
Toho skromného kamaráda, který tu pro ni vždy byl.
Toho laskavého přítele, který ji nechtěl nikdy opustit.
Toho silného muže, který však smrt nepřekonal.
Dívka se pomalým pohybem natáhne pro pero vedle ní a na čistý list začíná psát další úryvek svého života.
5.7. 2014
,,Tomo...?" Nechala jsem zbytek věty vyznít do prázdna.
,,Ano, Dachi? " Ozval se tvůj unavený hlas z reproduktoru.
Však byly také dvě hodiny ráno.
Nejistě jsem pokračovala ,,Stala se mi menší nehoda. "
Nehoda, na kterou stačilo pět dní bez tvého dozoru.
,,Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Mám přijet? "
Začal jsi na mně chrlit proud otázek, ve kterých byla jasná starost.
Vždy jsi se o mě tak zajímal?
,,Není to nic vážného, asi a není to viditelné, ale opravdu to bolí. "
Z telefonu se ozval hluboký výdech.
,,Mám o tebe strašný strach, co se stalo? "
Většinou jsi se nebál, byl jsi statečný. Nebyla to nakonec ta odvaha, co tě stála život, Tomo?
,,Zamilovala jsem se, myslela jsem, že je to oboustrané, ale byla jsem očividně jen sázka tábora." Vychrlila jsem ze sebe rychle a doufala, že to pochopíš.
Udělal jsi něco, co jsem nepochopila hned, až časem a s odstupem doby.
Položil jsi telefon a já zůstala stát v tichu uprostřed lesa.
Ale ten jeden vzlyk jsem stejně ještě zaslechla.
ČTEŠ
Dopisy ze zákoutí mysli
General FictionZdravím Tomo, víš, že mě ten svět ničí? Ten svět plný smutku, bolesti a strachu. Ten svět, hubící jakýkoliv pokus o štěstí. Ten svět, který mě už tolikrát srazil na kolena. ------------------------------------------------------ Jedno tělo, jedna my...
