Dopisy ze zákoutí mysli

Část VII.- Měla mě ráda víc než sebe

11.11. 2011

Bylo už deset minut po začátku hodiny a ty jsi tu stále nebyl. Netrpělivě jsem tě vyhlížela a držela ti místo.

Jako by si vedle mně chtěl někdo jiný sednout, co?

Teprve o dalších sedm minut později se dveře rozletěly, načež jsi vpadl do třídy.
Tvoje uhlově černé vlasy vypadaly jako vrabčí hnízdo a rozepnutá košile vypovídala o spěchu, který jsi podstoupil.
Když jsi šel k naší lavici, hlasitě jsi vydechoval.

,,Tebe neodvezla maminka?", zeptala jsem se překvapeně.

Taky jsi byl překvapený, vsadím se však, že to nebylo kvůli cestě do školy.

Přesto jsi ze sebe vymáčkl, ,,Ehm... Vlastně ne, neodvezla".
,,Ale to je strašně nezodopovědné!", vyjekla jsem rozhořčeně.
Učitelka mě výhružným pohledem napomenula.

Naštěstí. Nechci si ani představit, co jsem ještě mohla říct.

Učitelčin přísný výraz již znemožňoval veškerou konverzaci, tak jsme se radši věnovali učivu.

Bohudík.

Avšak po zkončení vyučování nám už nemohl nikdo zabránit v hovoru.
,,Tvoje maminka, tě už nemá ráda, nebo co?", pokračovala jsem.
Nic jsi neřekl, jen začal rychle mrkat, abys zahnal slzy.

Nechápu, proč jsi se stále bavil s někým, kdo tě neustále zraňoval.

,,Moje maminka mě má ráda, víc než sebe a proto tu teď není", dostal jsi ze sebe.

Jaké malé holčičce by došlo, že ona matka měla syna ráda tak moc?
Jaké malé holčičce by došlo, že léčba rakoviny stojí peníze?
Jaké malé holčičce by došlo, jak moc musela svého syna matka milovat, aby kvůli němu vzdala nemoci?