My Beloved Boss [Cz]

2. Kapitola

William si vzal do rukou nějaké papíry a zadíval se do nich. Chvíli si je prohlížel a když je odložil, zahlédla jsem můj životopis.

Životopisy jsem posílala mailem do různých firem, takže mě překvapilo, že si ho vytiskl. Neřekla bych, že zrovna já jsem něčím výjimečná. Vystudovala jsem prakticky to stejné jako ostatní manažeři a předpoklady bych měla mít také stejné.

Ale třeba v tom chce mít jen přehled, a tak si to vytiskl.

William se poté opřel, mírně se s židlí natočil a přehodil si levou nohu přes pravou. „Četl jsem celý váš životopis, takže jste ještě nikdy nepracovala na plný úvazek a máte výborné vzdělání...," shrnul a na tváři se mu rozlil široký úsměv, když pokračoval: „a prý někdy neposloucháte a máte prořízlou pusu." Vykulila jsem oči, div že mi nevypadly z důlků. V tu chvíli jsem si přála být někde jinde.

„C...cože?" Vykoktala jsem a William se zasmál: „No, máte to tu napsané." Dodal a podal mi můj životopis. „Čtvrtá stránka, pátý odstavec, třetí řádek," pomohl mi a já ta nesmyslná slova, za které bych se nejraději propadla do země, vyhledala. Tohle jsem tam určitě nenapsala. Ještě jsem si tu konečnou verzi raději kontrolovala, ale... pak to četla i Jessica. No jasně! Ona za to může! Až jí potkám, tak jí zakroutím krkem.

A když jen pomyslím na to, že jsem ten životopis rozeslala i do dalších firem... Určitě si mě sem William pozval jen proto, aby mohl vidět, jak na to budu reagovat a doopravdy mě nepřijme a u ostatních podniků se ani neobtěžovali cokoli napsat.

Musela jsem být rudá jako rajče, ale nevím, jestli vztekem díky Jessice nebo studem. Taky mě dost překvapilo, že tuhle větu - samozřejmě lépe zformulovanou - má přesně nalezenou.

Co si budeme říkat, normální šéf takovéhle firmy by mě nechal, ať si svou hloupou chybu či pitomou poznámku najdu sama.

„Eh...no, já se moc omlouvám. Nevím, jak se to tam dostalo." Dostala jsem ze sebe asi po půlhodinovém skenování papírů mýma očima. On se opět jenom zasmál, když jsem mu papíry vrátila zpět na stůl.

Celou dobu jsem se záměrně vyhýbala očnímu kontaktu s ním, ale když stále nic neříkal, musela jsem se podívat.

Zato on ze mě zřejmě ani na chvíli nespustil oči a nyní mě sjížděl pohledem pořád dokola.

Stále bylo ticho a mně to začínalo být nepříjemné, a tak jsem se lehce ošila.

Teda... hraju mu tady pěkný divadlo. Asi bych se taky sama sobě smála, kdybych se v této situaci ovšem právě nenacházela. Musí mě mít za úplnou káču.

Po tomto mém pohybu už William Carter promluvil: „Zrovna manažer jako vy se nám tu hodí. Ten minulý dostal výpověď. Můžete nastoupit hned zítra. Pracujete v sedmapadesátém patře. Máte i svou asistentku Elenu Walker. Ta vám zítra vše podrobně vysvětlí. To by mělo být všechno." Zvedl se, obešel stůl a stanul přede mnou s nataženou rukou. Také jsem vstala a potřásla si s ním. Měl pevný stisk a na obličeji se mu znova objevil ten úsměv, ze kterého jsem pomalu, ale jistě tála.

„Moc rád jsem si s vámi popovídal, slečno Parkerová," dodal se zvláštním tónem v hlase, který se mi zdál tajemný.

„Já děkuji za přijetí, pane Cartere. Hezký zbytek dne." Mírně jsem se usmála a pak pustila jeho ruku. Zvedla jsem své věci ze země u židle a odešla.

Jakmile jsem ale zabouchla dveře jeho kanceláře, uvědomila jsem si, že mi neřekl v kolik hodin mám zde každý den být.

Znovu jsem vzala za kliku a mírně otevřela s mou, již připravenou pusou na omluvu, ale zarazila  se.