My Beloved Boss [Cz]

5. Kapitola

Stála jsem tam a celá ztuhlá hleděla na otevřené výtahové dveře, jimiž prošel a zmizel. Najednou mě začaly pálit plíce, vydechla jsem a zhluboka se nadechla. Aniž bych si to uvědomovala, zadržovala jsem dech od doby, kdy se jeho rty, sakra jemné a žhavé, dotkly mého krku. A stále jsem se nemohla pohnout, i když to už byla nějaká ta chvíle, kdy jsem ve výtahu zůstala sama.

Z mého transu mě probrala náhodná zaměstnankyně: „Dobrý den, kam potřebujete jet?" Já na ní pohlédla. Byla tak ve středním věku, typovala bych okolo čtyřiceti let. Na jejím obličeji se jí rýsoval mírný úsměv. Čekala na mou odpověď. „D... do přízemí," dostala jsem ze sebe. Ona se jen otočila, zmáčkla znovu přízemí a jeli jsme.

Dole jsem už konečně mohla vystoupit. Ve výtahu jsem si dokázala trochu uspořádat myšlenky, abych zase myslela racionálně.

Z budovy jsem si to mířila rovnou do nedaleké skvělé restaurace. Objednala si steak s hranolky, obyčejnou minerálku a napsala Jessice.

Já: Je to snad poprvé, co budu potřebovat tvoji radu v oboru muži. Je to moc dlouhé na vyprávění, takže ti to povím až doma.

Jessica doma neměla asi nic moc na práci, protože zpráva od ní mi přišla během chvíle.

Jessica: Co se s tebou stalo? Počkej, tak to si musím někam zaznamenat. Ty chceš ode mne radu ohledně chlapů? Že v tom má Will prsty? :D Připrav se na pořádnou zpověď, až přijdeš!

Přečetla jsem si zprávu a s lehkým úsměvem nad tím zakroutila hlavou. „Úsměv vám sluší, slečno," řekl číšník, který mi právě přinesl oběd. Zvedla jsem k němu pohled a spatřila mladého muže tak kolem dvacítky. „Děkuji," usmála jsem se na něj ještě víc. On pak odešel a já se dala do jídla.

Bylo to výborné, vychutnávala jsem si každé sousto. Ani jednou jsem si nevzpomněla na Williama, a když jsem už chtěla odcházet, spatřila jsem v ubrousku zabalený malý zelený papírek. Bylo to telefonní číslo, které mi sem pravděpodobně vložil ten číšník. Přišlo mi blbý ho tam nechat, tak jsem si ho hodila do kabelky a vyrazila zaplatit.

Nyní jsem se však do té budovy, která je zároveň nejvyšší v New Yorku, nechtělo ještě více. Mami, pomoc...

No jasně! Zavolám rodičům. Rovnou jim oznámím, kde pracuju, a když náhodou Willa potkám, nebude se na mě moci už jen tak vrhnout. To znělo trochu divně...

Vytočila jsem číslo mamky a rozešla se. Po dvou zazvonění mi to mamka vzala: „Ahoj, beruško! Tak co, jak se máš? Co děláš? Už máš práci a nějakého kluka?" Ozvalo se z druhého konce telefonu a já se uchechtla: „Ahoj mami, zpomal trochu. Mám se no... celkem skvěle. Volám ti z práce, protože tu musím ještě něco dodělat. Kluka bohužel ještě nemám a pracuji v Caster's Enterprises Holdings Incorporated." Odpověděla jsem jí na jeden nádech. Chvíli bylo ticho, ale pak se rozezněl radostný výskot, který bez pochyby patřil mé sestře, Michelle. Tak máma mě má na repráku, skvělý. „Jsme hrozně moc nadšení, holčičko. Tohle by chtělo oslavit. Myslíš, že bys mohla někdy příští týden přijet?" Řekl do telefonu teď i taťka. „Ahoj tati a Michelle. A určitě se příští týden stavím, ale asi na víkend, protože chci mít na vás co nejvíce času," dodala jsem a teď si telefon vzala má mladší a bláznivá sestra: „A koho mám všechno pozvat? A nemáš čas už tenhle víkend?" „Hele mám. Můžu přijet v sobotu ráno, ale nikoho nezvi. Chci to mít jako rodinnou oslavu, když už má být." Přála jsem si. Michelle mi to odsouhlasila, i když měla nějaké řeči a pak jsem se rozloučila a zavěsila. Došla jsem totiž už do mé kanceláře.