My Beloved Boss [Cz]

6. Kapitola

„Dvakrát whisky, Same," houkla jsem na Sama Davise, příjemného barmana ve středním věku, se kterým byla vždy zábavná řeč. „Teda ty se nezdáš, Grace. Vždyť zítra jdeš do práce." Poznamenal pobaveně Liam, který si přisedl vedle mě.

„Už jsem ji dlouho neměla a navíc tohle bude jen na začátek, protože dnes mám chuť spíše na pivo." Zaculila jsem se na něj a hned, jak Sam postavil naše dva objednané panáky na bar před nás, hodila jsem jednoho do sebe. V krku mě začalo nepříjemně pálit. S úšklebkem a podivným pazvukem, způsobeným jednou skleničkou, jsem vrátila na stůl prázdnou nádobku.

„Jen aby," uchechtnul se Liam a já se pomalu na něj otočila a přimhouřila oči. Liam mi pohled oplácel a bylo to tady... Hra, při které někdo uhne pohledem z toho druhého a prohrál.

Se stále upřeným pohledem na mého kamaráda jsem vyndala z kabátu peněženku. Vytáhla jednu dvaceti dolarovku a položila ji na bar se slovy: „Same! Nalívej nám pivo prosím do té doby, dokud nám bude tohle stačit." Samova odpověď přišla ihned: „Dobře, bavte se!" A vzápětí už před námi stály dvě plné sklenice piva. „Tak na dnešní noc." Řekli jsme současně a cinkli si.

Byla to taková naše menší tradice. Vždy u prvního piva jsme tohle pronesli. Dokonce si vzpomínám, že to vzniklo až druhej ročník na univerzitě. To už jsme nebyli tolik vyklepaní ze všeho toho učení a dokázali se všichni odvázat i v normální všední den.

„Pojď tancovat!" Vybídla jsem pak Liama. Ten jen zakýval na souhlas a my se během chvilky vmísili na místo vyhrazené k tančení a dovádění mezi ostatní tancující. Různě jsme se kroutili do rytmu hudby vedle sebe a chodili si upíjet ze sklenek takovým tempem, že během několika minut se nám leskla pokožka potem. Ale bylo nám to jedno, teda alespoň mně ano. Chtěla jsem se dneska pořádně vyřádit.

Nevím, jak dlouho jsme tu už byli, ale celá místnost se mi začala trochu motat. A jelikož má další vlastnost je tvrdohlavost, tak si to moje nohy samy zamířili k baru a pusa se mi sama začala pohybovat: „Same! Další prosím!" No jo, můj mozek byl díky tomu všemu alkoholu někde daleko na dovolené. A troufla bych si hádat, že někde v Evropě v Řecku.

„Všechny peníze jste už propili, holčičko, ale i tak toho máte v sobě hodně. Už běžte domů." Odvětil Sam. A já bych se s ním asi začala hned hádat, kdybych se teď momentálně neprala s tou debilní barovou židlí, na kterou mi nešlo se posadit.

„Ha! A máš to!" Vykřikla jsem nakonec směrem k židli, pyšná na sebe, že jsem ji porazila. Hezky jsem se na ní uvelebila a chtěla něco konečně namítnout Samovi, ale někdo mi zakryl pusu. „My už půjdeme." Ten hlas patřil Liamovi.

Jenže já místo toho, abych ho poslechla, tak jsem jen vyprskla smíchy, přičemž jsem hleděla do Liamových oříškových očí. Chvíli mě tak pozoroval, ale se pak hbitě zvedl, chytil mě za paži a s malými běsnícími ohýnky v očích mě poněkud hrubě vyvedl i s našimi odloženými věcmi z baru. Cestou jsem se stále uchechtávala pokaždé, když jsem zakopla.

Venku jsem se zimou oklepala a ten hrubý kamarád mi musel nandat bundu sám, protože já toho vůbec nebyla schopna. „Jsi na mě zlej." Pronesla jsem pak směrem k němu. Nic na to neřekl, jen se rozešel nějakým směrem a já ho následovala.

Studený noční vítr si lehce hrál s mými vlasy. Pomalu a v klidu jsem si pochodovala za Liamem, když v tom jsem do něčeho vrazila. Tedy spíše do někoho...

Při tolika spořádání alkoholu, který se mi nyní rozléval v těle, jsem samozřejmě spadla a začala se neovladatelně smát. Přišlo mi to celé takové vtipné.