Stell Tirialen; Ledová růže

1. Kapitola

Můj dech se v chladném počasí vypařoval vzhůru do temného nebe. Všude kolem zavládla tichá a temná noc. Jediný člověk z vesnice, který byl mimo svou vyhřátou chalupu byl zvoník, který pochodoval po věží a čekal na svůj čas, aby zazvonil půlnoc.
Já se plahočila úzkými chodbičkami mezi dřevěnými neosvětlenými chaloupkami a hledala hospodu ve které by ještě mohli mít otevřeno, abych se v ní mohla ubytovat.
Byla jsem ve střehu, přece jenom když vás hledá samotný král pod hrozbou smrti, kdo by nebyl? Meč jsem pevně tiskla v ruce a stále pokračovala vpřed křivou uličkou. Pohled jsem zastavila u chalupy ve které se ještě svítilo a vycházel z ní pěkný kravavál. Konečně! Byla to hospoda. Svou chůzi jsem zrychlila a kápi si stáhla ještě víc do obličeje před případnými zvědavci.
Rozrazila jsem dveře, které by větší náraz nejspíš už nepřežily a zamířila přímo k baru za kterým stál vousatý muž ve středním věku a právě v rukou umýval dřevěný korbel, když mě však uviděl, odložil ho na výčepní pult a pohledem se zabodl do mých tmavě modrých očí, které přes mou kápi asi stejně neviděl. "Co byste si přála madam?" Zeptal se naoko nenuceným tónem, ale já jsem ucítila jeho strach. Asi moc často nepříjmá takto bohatě vyzbrojené ženy s kápí přes hlavu. Nevadí, je dobře že se bojí, alespoň to půjde rychle. "Pokoj do zítřejšího rána" stručně jsem odpověděla. Díval se na mě s rozšířenýma zorničkama a chvíli mu trvalo než zpracoval moji odpověď. Zaluskala jsem mu prsty před obličejem, konečně se probral. Rychle zatřepal hlavou, odvrátil zrak a konečně odpověděl: "Dobrá, budou to dva stříbrňáky... ehm madam." Vylezlo z něj. Obratně jsem vytáhla z měšce požadovanou částku a s přesným vyměřením ji hodila vedle ruky hospodského. Rychle peníze shrábl do svého měšce, jako nějaký skrblík. "Zaveďte mě tam!" rozkázala jsem rázně. Nic nenamítal a hned se rozešel k dubovým, nejspíš hodně starým schodům. Vydala jsem se za ním, nevnímaje zkoumavé pohledy všech přítomných. Chodil rychle, asi proto, že se mnou nechtěl trávit moc času, jeho strach z něj přímo čišel, stupňoval se. Pousmála jsem se sama pro sebe, líbí se mi když se mě bojí... tedy je to mnohem lepší než nějaký drzý a až přehnaně zvědavý hospodský.. i s takovými jsem se setkala, no ... a neskončilo to s nimi zrovna nejlíp.
Když hospodský odešel z mého dočasného pokoje a zmizel mi z dohledu, teprve jsem od něj odtrhla své vyzývavé oči a rozhlédla se kolem... nic moc teda, ale tak co jsem měla čekat za dva stříbrňáky? .. jo, vyhovuje mi to.
Rozvalila jsem se na tu strašně tvrdou, slámou vystlanou postel a jediné co si ještě tak trochu pamatuju je, že jsem si sundala boty a po chvíli jsem vyčerpáním usnula na té píchlavé a nepříjemné posteli.