Stell Tirialen; Ledová růže

5. Kapitola

Všude bylo děsivé ticho a jediný vzlykot ženy s dýkou u srdce se rozléhal po trůnním sálu. Atmosféra byla napjatější, než struna od houslí. Něco se muselo stát. Něco opravdu vážného. Ta žena měla na sobě světle modré, honosné šaty a křivě po seženou korunku na hlavě. Musela být ze vznešeného rodu. V místnosti nebyl nikdo jiný než ona a ještě nějaký muž. „Elerin co to proboha děláš? " Vykřikl zděšeně ten muž. Stál pár metrů od ní, ale netroufnu si se přiblížit, jako by se bál, že by jsi ta žena něco provede. „Vím co jsi udělal a vím proč . Moc ti stoupla do hlavy, a černá magie ti černí myšlenky. Teď si musíš vybrat, co je ti dražší? Já nebo moc, sláva a ta odporná černá magie? Můžeš si zvolit jen jedno. Přežije jen jedna strana." Dívala se Zdrceně na svého manžela. " Elerin, prosím, nezabíjej se" Žadonil ten muž. " Stejně bych už to neměla pro co žít, to co mi bylo nejdražší jsi zničil. Jsi to jediné na čem mi záleží a když si mě nevybereš, už nebudu mít důvod dál žít na tomto světě." Z očí jí vytryskly slzy a zvlhčil její zoufalou tvář. Ruce se jí začali třást, ale dýku stále držela až moc blízko srdce. "To snad nemyslíš vážně. Elerin vzpamatuj se! Jeho výraz byl ještě zděšenější. "Neodpověděl jsi na mou otázku. Co je ti dražší?!" A vykřikla a kolena se jí podlomila. Teď už klečela na mramorové zemi a slzy z ní tekly proudem. "Ale Elerin takhle se o tom přece nedá bavit! pojďme si promluvit někde v klidu a vše si vyjasnit. " Uklidňovali ji muž. " Je to tak těžké říct že jsem pro tebe cennější? Podlehl jsi snad zlu?! " Zašeptala nakřáplým a zoufalým hlasem Elerin. "není to tak jednoduché. Chci ti to vysvětlit někde v klidu, prosím poslechni mě!" Skoro zakřičel. Bylo na něm čitelné, že se nedokázal rozhodnout. " to mi stačí . Vybral sis moc. Poznám to. Já už to být nemusím. Opravdu jsem tě milovala Diaterene... sbohem." A s těmito slovy si sabodla dýku přímo do srdce. Elerin naposledy vydechla. Diateren se vrhl k ní a se srdcervoucím pláčem padl na kolena. Ztratil všechno. Měl to říct, ona mu byla nejdražší. Byl tak hloupý a už to nepůjde vrátit. "Proč?! " zklamal ji. Zklamal i sebe a celou svou rodinu. Nikdy s tím neměl začínat. Mohl mít rodinu. Mohl být šťastný. Ale pokazil to. Nedokázal říct něco tak jednoduchého, jako je dokázat své ženě, že mu na ní záleží. Všechno si to zapříčinil sám a teď je tomto světě sám, bez jakékoli podpory. Smutek a zlost se v něm začala vztupňovat. Měl sto chutí vzít si dýku a zabodnout si jí do srdce také. Nechci tu být sám, je mi jedno, co se stane s mou zemí. Já chci jen opět být šťastný i s Elerin. Pomyslel si. Nechci žít... ta myšlenka ho přemohla a on se začal natahovat pro zakrvácenou dýku, když vtom se mu v hlavě ozval ten odporný hlas, hlas černé magie. Opět.  přinutilo ho to vstát.... Na chvíli se usmál... úsměv se rozšířil do nepřirozeného vzhledu a z toho přišel V smích šílence. Dýka dopadla na zem a s ní zmizeli i myšlenky na sebevraždu. Jeho duše zemřela, ale tělo ovládla magie. Ne však ledajaká. Byla to černá magie. Do této chvíle magii dokázal držet na uzdě, ale se smrtí jeho milované zmizelo i jeho pravé já. Žal a vztek mu podrazil kolena. Jeho pádu využila temnota a přinutila ho na kolenech zůstat. Temnota převzala vládu jak nad Dřívější Isilerii, tak i nad celou Aregonii. Neovlivnila jen Diaterenův život, ale i celá města, celý národ a nikdo jí nemohl vstoupit do cesty, protože nikdo neměl takovou odvahu ani moc. Započalo vraždění, války a nepokoje a zlo se začalo každým výtězstvím šířit dál a dál do světa...