Stell Tirialen; Ledová růže

2. Kapitola

Skupina dvaceti královských vojáků pochodovala ztemnělou ulicí.
Měli jen jediný cíl.... Stell Tirialen, neboli "netopýří drak" proč netopýří? Její běh je tak rychlý, jakoby létala. Ztratí se ve tmě bez postřehnutí,slyší každičký zvuk. A proč drak? Je jako oheň z draka. Zničí vše co jí zavazí v cestě, nespoutaná, ze všech problémů unikne elegantně i s hrdostí.
A její magie... je nepopsatelná.
Hlasité kroky znetvořených mužů se ozvěnou šířily do vesnice a lidé se začínaly probouzet. Se strachem pozorovali vojáky jestli náhodou nemíří zrovna k jejich domu. Tento strach se šířil vesnicí rychlostí světla..... lidé již měli s královskými vojáky zkušenosti, nehezké zkušenosti a věděli, že jde o něco důležitého, protože jinak by sem neposílal své vlastní vojáky. Postupně se probudila celá vesnice a vojáci byli čím dál blíž svému cíli.

      Probudila jsem se se silným hučením v hlavě,  až do morku kostí jsem cítila tu napjatou atmosféru všech lidí kolem mě i když je nevidím. Něco se děje.. a jak se znám bude to opět něco se mnou, budou to oni. Rychlostí blesku jsem se vyšvihla z postele, sebrala těch pár věcí, co jsem měla a rozhlédla se po vhodné únikové cestě..
Vchodem vyjít nemůžu, to by mě všichni uviděli, druhá a jediná logická cesta je.. okno! Rozběhla jsem se k němu jako o závod. Sakra.. Nejde otevřít! Nemám čas! Vytáhla meč z pochvy a tupou stranou jsem vyrazila skla. Sklo se s řimčením roztříštilo do okolí a při tom vydalo hlasitý zvuk při dopadnutí na zem... Jestli do teď nebyla celá hospoda vzbuzená, v této chvíli už zaručeně je... Musím se uklidnit, zhluboka dýchej, všechno je v pořádku. Pokud budu takhle hysterčit a rozbíjet všechno kolem, za chvíli budou u mě bez jakých koliv překážek.
už opatrněji, ale stále rychle jsem vyskakočila z okna, při skoku jsem se však zachytila za parapet a vyšplhala přes okap, až na střechu. Jo, po střeše mi to jde, pousměju se . Mám výhodnou pozici. Očima jsem přejela po krajině okolo a vyhledávala důvod rozruchu v celé vesnici, uviděla jsem to. No jistě..... královi vojáci. Jak je vidět na utajení si moc záležet nedají. Jestli si mysleli , že mě dopadnou tak, že si to v temné noci s plnou parádou napochodují ke mně a jednoduše mě odvedou, tak to se velice zmýlili. V hlavě se mi postupně spřádal geniální plán. Ladně jako laňka jsem sjela po okapu až dolů a můj tlumený dopad by neuslyšela ani myš. Nepozorovaně jsem opět vešla do té odporné hospody, aniž by cokoli zavrzalo, ale tentokrát jsem nemířila k baru - u kterého už stejně nikdo nebyl- ale do kuchyně, která byla zároveň barmanovou ložnicí. Jde vidět že šetří všude kde to jen jde. Nyní už jsem se s tichostí netrápila. Dřevěná prkna pode mnou vrzala a já se postupně přibližovala ke dvěřím do kuchyně...  i když ...tam vlastně žádné nebyly, jenom díra ve stěně, aby se tudy dalo procházet, takže jsem se vlastně postupně přibližovala k díře, která vedla do "ložnice" toho strašpytla barmana...