Stell Tirialen; Ledová růže

3. Kapitola

Stejně, jako celá vesnice i barman byl vzhůru a třásl se pod postelí. už mě zpozoroval a myslel si, že ho nevidím. To tak sotva, ten strach z něj tak čpěl, že by si ho všiml i slepý. Vešla jsem do pokoje s kápí na hlavě a zpříma se dívala na jeho strachem roztřesené tělo. Takového blba jsem ještě neviděla.... když už by si ho ten, kdo by sem vešel nevšiml, ještě kouřící svíčka by ho prozradila určitě. Svůj krok jsem zastavila před jeho postelí tak, aby z ní mohl vylézt. Hlasitě jsem si odkašlala. Nejspíš mu konečně došlo, že ho vidím a i to, že nejsem královský voják a uráčil se vylézt z podpostele. "Ano m-ma- madam?" Zakoktal. "Promiňte, jestli ruším vaši činnost..." znovu si odkašlu a pohledem sjedu k posteli. "... Ale  jenom jsem se chtěla zeptat..." s těmito slovy jsem si sundala kápi z obličeje, aby poznal, kdo jsem " Nejsou ty linky moc výrazné?" Přehnaně na něj zamrkám. Poznal mě... ale kdo by nepoznal nejhledanějšího človéka v celé zemi. Strůjkyni všech velkých i malých vzbouření proti králi a jeho přívržencům, kazičku odporných králových plánů.. kouzelnici, která se rovná svou mocí samotnému králi? Ve zkratce... Stell Tirialen.
Vytřeštil oči, otevřel pusu do kořán a jen tak na mě zíral. Zamračila jsem se: "Nesluší mi snad?" A on neschopný slova tam dál jenom tak stál a zíral na mě. Náhle pusu zavřel a narovnal se. V očích mu bleskla jiskřička. Poznala jsem to... uvědomil si, kolik peněz by dostal, kdyby by mě právem teď nahlásil vojákům." madam, prosím vydržte zde chvíli něco musím vyřídit." on si opravdu myslel, že mi nedošlo, že mě právě jde nahlásit, ale přistoupila jsem na tu hru a čekala na vhodnou chvíli, aby se vyvedl můj plán. On se mezitím rozběhl k východu a když byl venku na celé kolo začal křičet: "Tady! Tady je! Je u mě v domě! Chyťte ji rychle, než uteče!" Teď. Rychlostí blesku, opět oknem přes okap, jsem vylezla na střechu a čekala až ti královi vojáčci přiběhnou. Oni mě jistěže nenechali čekat a netrvalo dlouho, byli tu. Ještě chvíli počkám, až vejdou do hospody. Jak jsem říkala, ty dveře větší naráz už opravdu nepřežily. Když do nich vojáci kopli, místo toho aby se patřičně rozrazily, tak si vyrazili. No, nezávidím tomu hospodskýmu, myslel si, že mě dopadnou a on dostane peníze. jenže to se nestane. Už byli uvnitř hospody. Přišel můj čas. Rozběhla jsem se a neslyšně dopadla přesně vedle těch nekvalitních a teď už i vyražených dveří. Můj neslyšný dopad nikdo nezaznamenal. teď přišla moje část příběhu. Silně jsem si odkašlala. Poslední dobou je to moje oblíbená činnost, jak vidím. Všichni vojáci se jako na povel otočily za mým hlasem."Mám takový pocit, že tam mě nenajdete."křivě jsem se pousmála, zvolila jsem uvolnění postoj a čekala na útok. Bylo jich tak dvacet. Ale byli tak neohrabaní, že jsem si byla jistá, že to zvládnu jako hračka. Měla jsem výhodnou pozici, oni byli uvnitř a já venku, jim se špatně útočilo a mě dobře bránilo. To se mi líbí. Kvůli malému dveřního prostoru na mě nemohlo zaútočit více,než dva vojáci zaráz. Chtěli se všichni dostat ven za mnou, jenže já je nepustila. Byl to zvláštní boj, oni stáli v řadě a postupně na mě útočili, jako prasata na porážku. Hospodský zaujal své oblíbené místo pod postelí v kuchyňo-ložnici... Jak jinak. První voják šel lehce. Byl to neohrabaný svaloun, měl u sebe pouze meč a postup k poražení byl lehký. Výkop pravou nohou do žeber, když se ohnal mečem jen jsem se zohla, ten prosvištěl nade mnou a zasekl se v rámu od dveří. Vytáhla jsem svou dýku a rychlým pohybem ji zabodla přímo do srdce, zatímco se on snažil vydolovat svůj meč s rámu dveří. Spadl na vojáka za sebou a ten pod jeho váhou spadl taky, bohužel ten za ním stihl uhnout a rozběhl se ke mně. Rychle jsem vytáhla svůj meč z pochvy, ať jsme si rovni a oba dva meče se už střetly. Měl opravdu velkou sílu a já jsem musela couvnout dozadu. Ojej!.. Vojáci využili toho že jsem ucouvla a tím uvolnila průchod pro další. Vyřinuli se z hospody jako včely. Ne ne ne ne ne! Rychle jsem dorazila toho vojáka který to zapříčinil a zaujala obranou pozici, protože na mě začalo útočit pět vojáků zaráz. Rozmáchla jsem se mečem a pravý boj začal. Pohybovala jsem se jako vítr. Odrážela jejich útoky a útočila promyšlenými výpady. Všechno se to tak rychle semlelo a teď už přede mnou stál poslední voják. Neměl vytaženou žádnou zbraň. Prostě tam jenom tak postával. Ale on nyvypadal jako ti ostatní vojáci. Nebyl znetvořený......