Stell Tirialen; Ledová růže

4. Kapitola

Setřásla jsem tu myšlenku z hlavy. Přistoupila jsem k němu blíž a tlumeným hlasem zašeptala: "mám jedno pravidlo kterým se jako jediným z pravidel řídím, Vždy když bojuji s královskými vojáky, tak toho který zbyde jako poslední nechám žít, aby králi mohl vyprávět jak jsem zmasakrovala jeho vojáky bez jakých koliv problémů. A vypadá to, že tentokrát to budeš ty, tak jdi si za svým páníčkem!" Udiveně se na mě podíval. "Nevěděl jsem, že se řídíš vůbec nějakým pravidlem." Tak teď to bylo asi poprvé co se se mnou bavil voják aniž by mi nevykládal jak mě za chvíli rozřeže na malé kousíčky a upečte nad ohněm, nebo jiné sadistické odpornosti. Byl vyšší než já a jeho postoj nebyl ani trochu strnulý jak to bývá u všech ostatních vojáků. "Neřídím, ale tohle je spíš takový zvyk, aspoň ze mě ten osel s korunou na hlavě bude mít strach a bude se věnovat spíš mému dopadení než mordování nevinných lidí v zemi." Pokrčila jsem rameny. On se pousmál.. tak počkat, královi vojáci se NIKDY neusmívají. To bylo podezdřelé. "Proč jsi na mě ještě nezáůtočil? Vypadáš jinak než ostatní vojáci.." vypadla ze mě otázka, než jsem si to pořádně promyslela. Ale stejně bych se na to dřív nebo později zeptala, protože kdyby byl jako ostatní vojáci, už by na mě dávno útočil a bylo by mu jedno, že u sebe nemá žádnou zbraň. Jediné na čem by mu záleželo by bylo aby mě zničil."Nepřišel jsem abych tě zničil." pokrčil rameny. "tak proč jsi šel s nimi?" zamračila jsem se. Určitě to je jen nějaký trik jak se mi dostat pod kůži. Nesmím se s ním dlouho bavit."je to dlouhý příběh..." od mlčel se. „já mám dost času.. teda, zatím." Rozhlédla jsem se kolem. "Tak říkej" pobídla jsem ho. Projistotu jsem mezi námi nechala odstup, kdyby náhodou se jeho nálada změnila. "dobře. Asi před jedním měsícem mi kníže Vaniel Karab vyvraždil celou rodinu. Já je bránil, ale byli silnější... "Odmlčel se. Možná, že opravdu říkal pravdu. Když na to vzpomínal v očích mu šel poznat zármutek z té ztráty... No a nebo to byl dobrý herec. "Všechny zabili." Dlouze se nadechl. Asi mu nebylo moc přijemné říkat svůj příběh nahlas. Proč mi ho vlastně říká? Co po mně chce? Nic jsem na sobě nedala znát a poslouchala jeho příběh. "Mě zajali a vhodili do vozu k dalším mužům v mém věku. Věděl jsem co to bylo. Verbování vojáků. A došlo mi že jedem na obřad ke králi, aby se z nás stali stejně odporní vojáci, jako byli ti co nás verbovali." "Jak probíhá ten obřad?" Vyrušila jsem ho. Něco jsem o tom už slyšela, ale nikde jsem se nedozvěděla jak opravdu probíhá. Podíval se mi do očí. " je to dost odporné. Využívají k tomu černou magii. Mágové vám vymažou všechny pěkné vzpomínky z paměti. Když se člověku vymažou všechny hezké vzpomínky stoprocentně zešílí. Pořád myslí jen na to špatné, protože nemá ani nic hezkého na co by myslel. Proto jim dávají povely v podobě hezkých myšlenek a protože je to jediné čeho se mohu chytnout, vrhnou se klidně ze skály, jen aby ho splnili." Ou, tak to je fakt odporný. "a jako, že ty jsi nezešílel?" Zeptala jsem se. "Já jsem na ten obřad ani nedojel. Vůz ve kterém jsem jel, osvobodili vzbouřenci. Víš jak si říkají?" Podíval se na mě. Nadzvedla jsem obočí. "No?" Vrátila jsem mu pohled zpátky. "Tirialeňáci" křivě se pousmál. Wow lidi bojují pod mým jménem, ale ten název. " zní to jak tučňáci" zašklebila jsem se na něj. " taky mě to napadlo když jsem to poprvé uslyšel. Ale ať ti to dovyprávím: Přepadli zajatecké vozy a nás potom převezli do nemocnice pro vzbouřence, protože Né všichni byli úplně v pořádku, jak fyzicky tak i psychicky."
Vůbec jsem netušila, že existují nějací lidé, kteří bojují pod mým jménem, ale že jich je tolik, aby přepadli zajatecké vozy. Vozů bývá hodně pospolu a tím pádem většinou i hodně vojáků." Ty jsi asi vůbec nevěděla že nějaká taková skupina vůbec existuje že?" Zeptal se. Je opravdu divné, že jsem to nevěděla. Možná... možná si to vymyslel. Změnila jsem výraz obličeje o něco chladnější." Ne, ale taky to může být tím, že žádní Tirialeňáci neexistujou. Nemám důvod, proč ti věřit. Co jsi po mně chtěl. Myslím si, jenom takhle si tu poklábosit po boji asi ne co?" Vyznělo to tvrději, než jsem chtěla. Když ucítil změnu mojí nálady, jeho obličej taky o něco zchladl." Přišel jsem se tě zeptat, jestli se připojíš k Tirialeňákům, protože právě teď se chystáme svrhnout Vaniela Karaba. Oni tě hledají, aby se tě na to zeptali, ale schováváš se až moc dobře, tak jsem se rozhodl, že se tě pokusím vyhledat sám. Dostala bys i odměnu." Vychrlil ze sebe. " A tohle ti mám věřit? Co když je to pouhá past a král si myslí, že mě tak dostane, máš důkázy?" Nadzvedla jsem obočí." A navíc, já nejsem nájemný vrah." Na chvíli se zarazil. "Nenajímají si tě, jen tě žádají o pomoc, když se k nim připojíš, určitě se potom připojí více vzbouřenců a třeba budeme později budeme moct zaůtočit na samotného krále." "Chápu. Co ty důkazy?" Zeptala jsem se. " sakra. Prostě mi věř! Když půjdeš se mnou ukážu ti je. " vypadal trochu bezmocně. Ztrácím tu s ním jenom čas. Už mě to začalo unavovat. " Je mi líto, ale nemám zájem. Za mnou bys musel přijít s důkazy že jsi na mé straně, promiň, ale nevěřím ti." Pousmála jsem se na něj a otočila se zády k němu." Prosím! To nestačí to, že jsem tu před tebou úplně beze zbraně?! Doslova! Stell!" Vykřikl už trochu zoufaleji. " je mi líto, řekla jsem své podmínky. Sbohem" s těmito slovy jsem zmizela v nejbližším stínu, mimo dosah měsíce a onoho mladíka...