Stiles je šestnáctiletý osamělý chlapec, trpící hyperaktivitou. Po rozvodu rodičů žil s matkou v New Yorku. Vše se změní, když jeho mamka umře a on musí k Otci, kterého neviděl od svých pěti let.
Jediné co něm ví, je to že se znova oženil a má nevla...
Probudím se na zvláštním místě. Je tu spousta stromů a já ležím na louce. Na nebi není vidět nic, jen modrá obloha.
Vstanu a spatřím uprostřed louky strom. Je bez listí, ale má rozložité větve. Vypadá jako by byl obráceně, a kořeny mu koukaly k nebi. Je to nádherná podívaná.
Rozhlédnu se a u stromu spatřím tmavěšedého vlka. Je mi povědomý. Kouká přímo na mě. Jdu k němu blíž, a pak to spatřím. Vlk se mění před mýma očima v Ženu. Až když se promění celá, poznám kdo to je. Má matka Thalia.
Podívá se na mě smutnýma očima.
,,Dereku, teď to nesmíš vzdát. Musíš se probudit. Musíš ho zachránit. Jsi jeho poslední naděje, než ho pohltí temnota," vím že mluví o Stilesovi.
,,Já to nevzdám nikdy!! I kdybych měl opravdu zemřít. Jen nevím jak ho z toho dostat. Proč zrovna on?"
Klesnu na kolena a matka se ke mě nakloní.
,,Protože je výjmečný. Pro jeho minulost. Ukázal kitsune, že se umí postavit bolesti, a dokáže pokračovat v životě. Ona věděla že je ten pravý, kdo unese Nokitsune. Stiles prokázal, že je silná osobnost. Jediné co teď musíš udělat je chytit Stilese, a pomocí vlastních drápů vstoupit do jeho mysli. Tam je uvězněn, jen tak ho můžeš osvobodit, jen si dávej pozor, v jeho mysli můžeš zůstat uvězněn spolu s ním."
,,Jak se dostanu odtud? Jak jsem se sem vlastně dostal?"
,,Jsi mezi životem a smrtí, momentálně jsi ve vlastní mysli. Stačí jen otevřít oči, soustřeď se na něco co tě udrží na živu. Miluju tě synáčku, zachraň svého druha," zašeptá, a já zavírám oči a soustředím se na Stilese.
Nokitsune
Stojím nad vlkodlakem, kterého se mi podařilo bodnout mečem. Na tváři se mi rozlývá úsměv. Kolem mne se ozývá pláč, já mám vyhráno. Strach a panika se rozlývá kolem mne. A já se můžu krmit. Nic lepšího neznám, ale chce to víc. Mladý vlkodlak proti mě udělá výpad, ale nepodaří se mu mě sejmout.
Znenadání se u mne objeví kitsune, a kolem ní Oni. Našla své ocasy a povolala na naši stranu Oni. Usměji se, smečka se stahuje a bere sebou své zraněné.
Mám volnou cestu na policejní stanici, i tady jsou pošetilci co se nám snaží zabránit vstupu. Stačí jeden pokyn a Oni si poradí.
,,Stilesi, synku vím že tam někde jsi, bojuj. Nenech ho vyhrát. Tohle nejsi ty."
Tenhle človíček si myslí, že dokáže řečmi dostat ven svého syna a porazit nokitsune.
Šerif na mne namíří zbraň. Tohle bude ještě sranda. Vezmu si do ruky meč a vyrazím proti němu. V jeho očí je zděšení. Než stačím zaútočit, něco mě srazí k zemi. Cítím jakousi tekutinu v ústech.
Pohltí mě tma.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Stiles
Stále hraji tu proklatou hru, vypadá to, že nemá konce. Postava naproti mě se stále směje. Nevím jak dlouho hraji, hodiny, dny, týdny nebo měsíce?
Uslyším křik, ale není hlasitý, jakoby ten člověk stál daleko.
Ale nelze se odtrhnout, něco mě nutí hrát tu hru dál. Pak ten hlas uslyším blíž, poznám ho, poznal bych ho všude.
Kouknu na postavu před sebou, a v tu chvíli mě to napadne. Jestliže nokitsune vždy vyhraje, pak musím hru zničit.
Když ji zničím hra nebude, a nokitsune porazím. Vší silou do hry praštím, ta se rozlétne do všech stran, a já se konečně mohu pohnout. Otočím se a opravdu spatřím Dereka. Rozeběhnu se k němu, ale on se stále vzdaluje. Určitě je to další hra nokitsune. Zastavím se a sám zakřičím.
,,Dereku!!"
Najednou se ocitne u mě. Jeho zelené oči září smutkem.
,,Dereku kde to jsme?" zeptám se ho, až tahle otázka ho probere.
,,Stilesi jsi to ty? Ach bože, tak dlouho mi trvalo než jsem tě našel," přejde ke mě a chytne do náruče.
,,Už jsem myslel, že tě nikdy nenajdu. Nokitsune hrála hry. Stále ses mi objevoval, ale nebyl jsi to ty. Pokažde, když už jsem myslel, že tě mám se mi vysmála. Opravdu jsi to ty?" trochu se odemne odtáhne a dotkne se mé tváře.
Jeho oči mě propalují. Pak jednou rukou zajede pod triko, cítím jak zajíždí ke krku. Nahmatá medajlonek jeho rodiny a v tu chvíli se nakloní a políbí mě. Jako by se přívěskem přesvědčil že jsem to já.
Spatřím bíle světlo do kterého se vydá Derek, následuji ho.
Otevírám oči. Jsem doma v obýváku. Mám pásku přes pusu. A ruce i nohy svázány k židli. Rozhlédnu se a spatřím smečku. Všichni na mě uplakaně koukají, v každé tváři spatřím bolest a smutek.
Jakmile spatří, že jsem otevřel oči, přijdou blíž. Hledají v mých očí zda jsem to já.
Spatřím Scotta, žije. Já, tedy nokitsune ho nezabila. Šíleně se mi uleví, ale zároveň pocítím vinu. Těmhle lidem jsem ublížil.
,,Stilesi? Jsi to ty?" Přiblíží se ke mě Liam.
Připomene mi že stejnou otázku mi před chvílí pokládal Derek. Kde je?
Začnu se rozhlížet po smečce a hledám ho. Když ho nemůžu najít, spustí se mi slzy z očí.
Vše co nokitsune udělala když byla mnou, se mi vybaví a já vidím před očima jak Dereka probodávám mečem. Já ho zabil. Zabil jsem svého druha. Někdo mi strhne pásku z úst. Už se nerozhlížím. Jsem monstrum, ublížil jsem všem na kom mi záleželo. Nezasloužím si žít. Byl jsem zoufalej.
,,Stilesi"uslyším vykřik.
Zvednu hlavu, přes slzy skoro nevidím. Pak spatřím Tátu.
,,Tati, tolik mě to mrzí, já," zlomí se mi hlas a zas se objeví slzy.
,,Ššt Stilesi, klid. Ty jsi nic neudělal. To monsrum uvnitř tebe." obejme mě a zároveň uvolní z pout.
Deaton ke mě přejde a dá mi do pusy bylinku. Poslušně jí rozkoušu a polknu. Začnu ihned zvracet, ale pak už ze mě jde jen obvaz. Zatahám za něj a vytahuji ven ze sebe. Konečně je venku. Někdo mi podává do rukou vodu. Vypiji ji naráz. Najednou se ta změť provazů začne hejbat. Nejdřív jde ven ruka, a pak vyjde celá postava. Nokitsune je pryč z mého těla. Postavím se proti ní. Cítím jak mě pohlcuje vztek, kvůli ní umřel Derek. Rozhlédnu se a spatřím meč ležící kousek odemě. Než stačí někdo zareagovat, držím ho v ruce.
A následně tím mečem probodávám nokitsune. Na zem spadne oblečení co měla na sobě, z něho vylétá světluška. Deaton ji chytne a dá do krabice.
Klesnu na kolena a znova se rozpláču. Nokitsune je pryč, ale Dereka mi to nevrátilo.
,,Stilesi, jsi v pořádku?"
Asi mám bludy když slyším jeho hlas. Pak ale ke mě poklekne a já spatřím Derekovu tvář.
,,Dereku ty žiješ? Já, Já tě nezabil?" vyhrknu s další vlnou pláče.
,,Miluju tě Stilesi, ty si mi neublížil. To nokitsune." chytne mě za ramena.
Pohlédnu do jeho strhaného obličeje. Chtěl bych mu toho co nejvíc říct. Najednou se mi, ale zatočí hlava a já omdlévám.
Kapitolka dopsána.Doufám že se bude líbit.Moc děkuji za hvězdičky,jste užasný❤
