The Other One

01. Hra začíná

„Za poslední dobu mizíš nějak často," podmaňující hrubý hlas, který Elayne tak zbožňovala, ji donutil vzhlédnout k posteli.

Po tváři se jí mihl ďábelský úšklebek, když sledovala linie svalů na Thomasových pažích, které si spojil za hlavou.

„Moc práce," musela se kousnou do rtu, aby ovládla svůj chtíč a nevrátila se zpátky k němu. Napřímila se a přitom si tenkým páskem upevnila sukni kolem pasu.

Odpovědí jí bylo nesouhlasné zamručení: „Nezasloužím si taky trochu té pozornosti?"

„Jako by sis jí právě neužil dost," ohradila se hravě.

I tak ale zamířila rovnou k němu a obkročmo si na něj sedla. Prstem lehce opisovala jeho čelist a vpíjela se do jeho uhrančivých očí. Milovala ty ostré rysy tváře, ďábelský pohled a plné rty, které rozdávaly ty nejsmyslnější polibky jen jí.

„Víš, že mi to nestačí," víc než dotčeně to znělo jako další výzva k tomu, aby s ním zase strávila čas za zavřenými dveřmi ložnice. Napřímil se do sedu a chytil ji kolem pasu.

Jiskřilo to mezi nimi už od prvního okamžiku. Znali se už čtyři roky, ale pár tvořili teprve necelý rok. Elayne se po celou dobu zaměřovala na svou práci a na to, aby „její" institut neskončil ve špatných rukou. Občas si trochu povyrazila, ale na žádný vážný vztah nikdy nedošlo. S Thomasem se neustále míjeli. Zatímco ona se věnovala výhradně práci, on se nenechal odradit a neustále bojoval o trochu zájmu. To jí imponovalo. Thomas se nikdy nevzdával. Takové muže měla ráda. Sama musela být rázná, neustále se ostražitě rozhlížet a snažit se ubránit institut, který milovala, proti ziskuchtivým pitomcům, jako byl Plummer. Ve skutečnosti ale ona sama chtěla, aby ji někdo chránil. Před každým nosila svou osvědčenou masku bezcitné a jízlivé potvory, která bojovala všemi dostupnými prostředky, ale pokaždé to dělala jen proto, aby bránila to, na čem jí záleželo. Uvnitř byla stejně citlivá, jako kterákoliv jiná žena. Toužila po bezpečí, po někom, kdo by se za ni postavil a byl tu pro ni. To všechno Thomas dělal, i když si přeci jen občas postěžoval, že by se Elayne nemusela tolik oddávat jen práci. Post ředitelky byl časově velmi náročný.

Od první schůzky ale bylo jasné, že se jeden druhého jen tak nezbaví. Oba byli silné osobnosti, sebevědomé duše a jejich vztah často připomínal rozbouřenou řeku valící se korytem, přesto se vzájemně potřebovali. Dvě silné povahy, které by normálně stály proti sobě, se spojily, místo toho, aby si hledaly mírnější protějšky. Možná v tom bylo zakořeněné jejich naprosté odmítání prohry. Nikdo z nich neuměl prohrávat. Zejména Elayne to měla v genech.

„Musím už jít," zavrněla přidušeně.

Thomas ztěžka vzdychl a zadíval se kamsi za ni. „Já vím, že máš svou práci ráda, ale nemusí to stát všechno jen na tobě. Už jsi tomu obětovala dost. Řídit institut může i někdo jiný," lehce konečky prstů opisoval její klíční kost. Do očí se jí nedíval.

V jeho hlase byla patrná výtka, ale Elayne to zásadním způsobem neovlivňovalo. Tuhle debatu vedli už asi stokrát a nepřinášela žádné ovoce.

Thomas ani nemusel zdvihnout zrak k její tváři, aby věděl, co ona na to. Znal ji už tak dobře, že měl její tvrdý, neústupný výraz přímo před očima. Viděl ty chladné oči, které uměly hořet láskou, ale zároveň mohly stejně tak dobře zchladit třeba i celý svět. Elayne oplývala zvláštním kouzlem, toho si všiml už při prvním setkání. Ať už se usmívala, mračila nebo byla smutná, v její tváři se vždy zračilo něco zvláštně ďábelského. Líbilo se mu to, zvláště to, jak díky tomu na okolí působila a dokázala si vydobýt, co chtěla. On by ale byl rád, kdyby aspoň pro jednou přenechala místo někomu jinému.