The Other One

11. Náznak citů

„To si snad děláš srandu," John stál ve dveřích bytu 221B Baker Street, ruce zatínal v pěst a velmi se přemáhal, aby neudělal něco...zbrklého.

Sledoval Sherlocka, který právě přecházel od zelené pohovky u stěny, která toho už měla zjevně hodně za sebou, ke svému křeslu a zase zpátky. Pochodoval si tam, jakoby nic. Nic!

„Měl bych?" opáčil detektiv, který se na vteřinku zastavil a oplácel Johnovi trochu nechápavým výrazem. „Smrdíš jako nemocnice," nadhodil evidentní, když si jej prohlédl a zjistil si prakticky vše, co doktor dělal za poslední hodiny. Na všechno ale přeci jen nepřišel a to Johna dopálilo.

„Taky jsem byl v nemocnici!" zvedl hlas a zřetelně zdůraznil slovo byl, čímž dával jasně najevo, jak naštvaný je. Zuřil. Na Sherlocka.

„Od doktora celkem pochopitelné," opáčil Sherlock a dál nerušeně pokračoval ve svém putování sem a tam.

„Nezeptáš se, proč jsem tam byl?" John nutil Sherlocka, aby zapojil ten svůj brilantní mozek a vydedukoval, proč se právě naštvaný vrátil z nemocnice.

„Jsi doktor, není to nic neobvyklého. I když je s podivem, že mi ušla tvá nová práce," Sherlock se Johnovou zuřivostí nenechával rozhodit, vlastně jej to ani nezajímalo. Měl důležitější věci na práci.

Celou noc pátral po skutečném místě činu, kde byl William Prescott zraněn a odkud se dostal až k bytu jeho sestry. Neočekával potůček krve vedoucí až na to správné místo, jen drobné náznaky. Něco skutečně našel, ale stopa byla nečitelná a sychravé počasí si pohrálo se všemi na první pohled neviditelnými indiciemi, které ovšem někomu, jako je Sherlock, nemohly ujít.

„Nemám práci. Nebyl jsem tam pracovně. I tak tě nezajímá, co jsem dělal v nemocnici? Ani trochu? Vůbec? Nebo na to ten tvůj brilantní mozek zkrátka nepřijde? Nevydedukuješ si to? Třeba z jiných pachů. Nebo mi někde na šatech zůstaly drobné kapky krve. Nic? Nic nemáš?" John byl v ráži. Měl sto chutí tomu ignorantovi jednu vrazit.

„Když to řekneš, možná se ti uleví," odbyl jej Sherlock, který se vytasil s mobilem a zběsile do něj začal něco ťukat.

„Ty jsi vážně pitomec!" obořil se na něj John, „poslal jsem ti nejméně deset zpráv. Proč ses, sakra, neozval? Je to důležité!" Trpělivost byla něco, co už doktoru Watsonovi pomalu docházelo.

„Mažu je," odvětil Sherlock prostě, nedbajíc Johnových urážek.

To už bylo na doktora Watsona příliš. Odlepil se ze svého takřka trvalého stanoviště u dveří a vyřítil se proti Sherlockovi. Ten jej koutkem oka pozoroval, ale když shledal, že se k žádné ráně nechystá, pozbyl obezřetnosti. John si ale jeho pozornost hodlal vydobýt. Možná to bylo k ničemu, Sherlock je nenapravitelný, ale jeho jediný přítel se odmítal dívat na to, jak je ke své rodině ignorantský i v tak vážné situaci.

Vytrhl Sherlockovi mobil z ruky.

„Co děláš?" Sherlock nechápavě rozhodil rukama a prohlížel si Johna, jestli se mu skutečně něco nestalo.

„Tvou sestru v noci někdo napadl. Leží v nemocnici s několika stehy na čele a otřesem mozku a tebe to očividně vůbec nezajímá," z Johnových úst to znělo možná ještě vážněji, než jaké to ve skutečnosti bylo, ale pro něj to bylo dost vážné, „lítáš si po městě a všechno je ti jedno. Tvoje sestra. Tvoje vlastní sestra, Sherlocku. Jak...jak ti to, sakra, může být jedno?"

Většinu výtek už Sherlock nevnímal. Jeho mysl se zastavila hned u první věty. Elayne někdo napadl. Zatímco John si dál vedl svou, slova kolem Sherlocka proplouvala, míhala se kolem něj a volala, ale on je nedokázal postřehnout. Ohlédl se za zvukem troubícího auta, sledoval denní světlo proudící skrz tabulkové okno a jednu ruku sevřel v pěst. John si ničeho nevšiml. Nemohl. Byl příliš zaujatý sérií výtek na adresu detektivního konzultanta.

Sherlocka pomalu začínala stravovat vlna vzteku. Klouby zatnuté pěsti mu zbělaly, jak silně drtil vzduch v sevření, představujíc si, že je to hrdlo toho odporného násilníka, který si dovolil zaútočit na jeho sestru. Možná byl Sherlock skutečně ignorant, jakého v něm John v téhle chvíli viděl. Ovšem rodina, od které se Sherlock distancoval, pro něj stále znamenala mnoho. Nepřipouštěl to ani sám sobě, ale když se dověděl, co se stalo jeho sestře, ten hluboko schovaný cit si probíjel cestu ven.

„Vnímáš mě vůbec?" k Sherlockovi teprve po chvíli dolehl Johnův hlas.

Sevření pěsti povolilo a detektiv vzal Johna zase na vědomí. Obrátil se zpět k němu, ve tváři mu vzdouvajícím se vztekem cukalo.

„Co všechno víš?" vážnost Sherlockova hlasu a takřka výhrůžný tón Johna zarazily.

Prohlížel si svého kamaráda, u kterého začínal rozpoznávat jisté známky zájmu. Že by mu jeho sestra přeci jen nebyla natolik lhostejná? Náznak toho, že by se snad Sherlock o svou sestru skutečně zajímal, v Johnovi uhasil veškeré vzteklé plameny.

„Já...moc ne," přiznal John lehce zahanbeně. Ztěžka polkl. Bylo mu trochu trapně, zejména před Sherlockem. „Elayne se to před doktorem snažila uhrát na nehodu a svou nešikovnost. Co se stalo doopravdy, to ví zatím jen ona sama," pohlédl Sherlockovi do očí a hledal v nich ujištění, že všechno bude v pořádku. Že Elayne bude v pořádku.

„Jaký doktor? Kdo ji ošetřuje?" Sherlock se dožadoval alespoň nějakých informací. S dobrým doktorem by se mohl nějak domluvit, popřípadě by něco mohl zařídit taky Mycroft. Je to přeci i jeho sestra. Ve skutečnosti k ní měl ale blíže vždy Sherlock.

„Nevím. To jsem...nějak nezaznamenal," John se už málem propadal hanbou. Přišel Sherlockovi vyčítat jeho nezájem, přitom však ani on není jiný. Za nejbrilantnějším mozkem v Británii přišel prakticky bez základních informací.

Přeci jen ale mohl něco říct.

Sherlock se už už chystal k odchodu, když jej John zarazil. „Ten doktor..." otočil se za Sherlockem a zastavil jej těsně před dveřmi, „nelíbil se mi. Mám z něj divný pocit. Zajímalo ho, jestli je Elayne skutečně Holmes. Byl...zkrátka zvláštní."

„Tak to bychom se o něj měli taky zajímat," nezdálo se, že by Sherlocka taková podivná skutečnost zarazila.

„Jdeš?" koukl na Johna, jestli jen hodlá stát na místě jako solný sloup nebo se vydá do nemocnice, tentokráte už s ním.

John se nenechal dvakrát vybízet a oba společně seběhli schody do přízemí. Doktor se sám pro sebe pousmál. Sherlock nebyl z kamene, jak si o něm mnozí mysleli. Někde hluboko uvnitř něj třímaly skutečné city.

Pro Sherlocka to dvakrát příjemné nebylo. Rodina. Přítěž a slabost. Odmítal si připouštět, že by Elayne mohla být jeho slabostí, ale vztek, který s ním cloumal, mu to příliš neusnadňoval. Skutečně mu na sestře tolik záleželo? Sám netušil, co všechno by pro ni byl ochoten udělat. Nebo jak by mu bylo, kdyby se jí stalo něco vážného.

A skoro nikdo netušil, co všechno je pro svého bratra schopna obětovat sama Elayne.