The Other One

04. Klientka

Na onu trojici v obýváku na čísle 221B Baker Street byl skutečně zvláštní pohled.

Sherlock, jehož ruce s klidem spočívaly na opěrkách křesla, se značným nezájmem hleděl kamsi do dálky a své sestry si nevšímal.

John ovšem ano. Neustále těkal očima z jednoho na druhého a fascinovaně si oba prohlížel. Fakt, že Sherlock a Mycroft mají sestru, bude zpracovávat ještě dlouho. Přišlo mu to neuvěřitelné. Jak by řekl Sherlock: Nepravděpodobné? Ano. Nemožné? Nikoliv.

Nejuvolněněji ze všech působila Elayne. Z Johnových letmých pohledů si nic nedělala. Byla na takové chování zvyklá stejně tak, jako na Sherlockovo naprosté ignoranství. Bez většího zájmu o oba muže shlížela na obálku, kterou svírala v rukou a prstem lehce opisovala její hrany. Vyčkávala. Byla trpělivá a věděla, co na její bratry platí. Kdyby se někdy rozhodla obrátit proti nim, dokázala by je zničit během vteřiny, aniž by si to oba stačili včas uvědomit.

Svou neochotou začít mluvit jako první dráždila Sherlocka. Věděla, že se to v něm bije. Byť se navenek tvářil, jako by mu bylo dění kolem jedno, neušly jí jeho kradmé pohledy po obálce. Obyčejná obálka by jej nezajímala, ale krev, která na ní ulpěla, byl detail, který jej přitahoval jako magnet. Toužil se konečně dovědět, co za obsah obálka skrývá, ale nehodlal dát své sestře tu převahu, že by se sám zeptal.

Tuhle taktiku Elayne znala. I kdyby jej nějaký případ sebevíc zajímal, pokud by mu jej předložila ona nebo Mycroft, Sherlock by dělal drahoty a předstíral nezájem. Tuto jeho strategii ale Elayne hodlala zbořit. Uměla trpělivě vyčkávat. I díky tomu se dopracovala tam, kde dnes byla.

Oba sourozenci byli silné osobnosti. Ve ztichlém pokoji by takhle dokázali prosedět i celý den, kdyby nebylo doktora Watsona. Tomu byla sourozenecká rivalita rodiny Holmesů jedno. Jeho další možný případ zajímal a nehodlal čekat, až jeden z nich kapituluje.

„Tak co to tedy je?" přerušil stále se protahující ticho a kývl směrem k jejím rukám.

Sherlock si slyšitelně odfrkl. Nejslabším článkem byl v tuto chvíli právě John.

„Našla jsem to včera v noci u dveří domu, kde bydlím," Elayne zvedla tvář k Johnovi a zabodla do něj svůj chladný, přesto spalující pohled.

Na něco takového John nebyl připravený a poněkud jej to vyvedlo z míry. Od Sherlocka a Mycrofta zažil už spoustu pohledů, ale žádný nebyl takový, jako ten její. Kdyby nevěřil v sílu jména Holmes, bez váhání by ji začal podezřívat z nekalých záměrů.

„A kde...kde bydlíte?" pokusil se ovládnout hlas a pokračovat v tom, co měl dělat Sherlock, který se ale vlivem svého naprostého ignoranství odmítal zapojit.

„Na Gilbert Street," zněla pohotová odpověď.

To už ale John hodlal Sherlocka zapojit, ať se mu to líbí nebo ne. Zabodl do něj svůj vyčítavý pohled: „To odtud není zas tak daleko."

Sherlock beze slov pokrčil rameny s výrazem naprostého nezájmu.

Ano, byl to ignorant, ale dnes tohle chování Johna štvalo ještě více. Na návštěvu přišla jeho sestra – nezájem. Možná má pro něj případ – nezájem. Bydlí dvacet minut od Baker Street – nezájem.

„Sherlocka k rodinným návštěvám nepřimějete, doktore Watsone," Elayne se obrátila na svého bratra a hlavu držela opětovně lehce zdviženou, „na to je příliš hrdý. Jistě se rád opájí představou, že je sám proti celému světu, silná duše kosící své nepřátele, kteří mu nikdy neuniknou a on je nakonec vždy dostihne." Její tlumený tón jí dodával na démoničnosti.